Co jsem odpověděl? Po ránu jsem neměl chuť ani čas na elaboráty a tak stačila jedna věta v tom smyslu, že pokud vyhraji dva lístky, tak o tom určitě napíšu na blog. Víc jsem nabídnout nemohl. Odeslal jsem odpověď a o pět minut později jsem si uvědomil, že vlastně v termínu případné výhry fotím. Zkontroloval jsem si kalendář a zjistil, že nefotím. Ok, mission accepted a tady je výsledek.

Úvodem osvětlím, že v Praze se právě dnes otvírá v OC Nový Smíchov největší 4DX kino ve střední Evropě, které nabízí kapacitu 172 míst. Tiskovka lákala na to, že kromě dnes již nijak vyjímečného 3D formátu filmu nabídne sál pohyb sedadel, poryvy větru, vůni, mlhu nebo světelné efekty v sále. Takže co je vlastně 4DX? Jde jen o marketingovou nálepku nebo bude prožitek z filmu opravdu výraznější?

Největší komplikací pro mně bylo paradoxně sehnat někoho, kdo by šel (zadarmo) se mnou. Můj přítel nemohl, můj kamarád nakonec nedorazil do Prahy, další trčel v práci a kopačky mi dal nakonec i ex (pěkný dvojsmysl, co?), protože nestíhal. Jak mám ve zvyku, začnu tím, co se úplně nepovedlo. Moje běžná práce spočívá trošku i v tom, orientovat se v marketingu a nejsem si zcela jistý, zda je dobrý nápad pozvat první dávku lidí (mezi diváky jsem na VIP projekci pár známých tváří zahlédl) na krapet polovičaté 4DX. Tvrdá slova? Jistě, uznávám, že i tak to byl zážitek, ale ke kladům se ještě dostanu později. Jen přidám jeden drb, co jsem zaslechl. Při testování kina na 3D verzi Jurského parku prý někteří lidé odcházeli před koncem, protože se jim dělalo špatně. Ve 3D se (opět prý) musí sedačky v intenzitě pohybů krotit. Přiznávám, že ve 2D jsem párkrát přemýšlel o tom, jak by to vypadalo, kdyby do mě křeslo bušilo ještě silněji.

Takže první mínus – film nebyl ve 3D, ale ve 2D. Mluvil jsem s kolegou, který měl možnost 4DX zažít v USA na filmu s 3D. Vjem je pak prý daleko dokonalejší, protože jsou obelhávány nejen centra rovnováhy (pohybujícími se sedačkami), ale i mozek skrze oči přijímajícími 3D obraz. Neumím posoudit, ale budu mu věřit. Navíc v efektním traileru mají diváci 3D brýle… No a mínus druhý – ze všech vlastností 4DX byl využíván především pohyb a křeslo při bitkách pěkně masírovalo záda. Na vodu došlo možná dvakrát, na mlhu asi vůbec, vůni jsem zaznamenal tuším též dvakrát, vítr párkrát zadul a strobo světelné efekty jsem nezaregistroval vůbec (ale prý se blýskalo při scéně focení ve vězení). Dokážu si představit, že by strobo mohlo bliknout i při výbuchu a kromě moře by nos mohl pocítit třeba vůni benzínu nebo spálenou gumu pneumatik (příležitostí k tomu bylo ve filmu Rychle a zběsile 6 opravdu MNOHO). Ok a to jsou všechny zápory. I přes ně ale musím uznat, že pro člověka zvyklého jen na obyčejné nebo 3D kino to jednoznačně byl zážitek. Navíc se jednalo o jednu z prvních projekcí a nedivil bych se, kdyby další a další snímky byly efektově zpracovány více komplexněji.

Je nutné se smířit s tím, že na 4DX se prostě nechodí na Shakespeara nebo intelektuální konverzační komedie. Chce to akci, střelbu, výbuchy, automobilové honičky, letecké záběry či přelety kamery nad terénem. Z tohoto pohledu byla akční podívaná (popírající s každým novým dílem fyzikální zákony víc a víc) opravdu vhodným filmem pro tento sál. Nebudu tu příliš zabíhat do děje, stačí vědět, že pokud se vám líbil pátý díl série, asi budete spokojeni i s tím šestým a odcituji kus z recenze Františka Fuky (z webu FFFilm): „Šťastná náhoda je, když naslepo skočíte z jednoho mostu na druhý a náhodou tudy jede auto, jehož přední sklo ztlumí váš let. V tomto filmu je vůbec spousta šťastných náhod, takže valná většina hrdinů v rozporu se zákony pravděpodobnosti neumře!„. Přiznávám, že jsem dorazil na projekci téměř na poslední chvíli a vybral jsem si sedačku zcela na kraji. Zda by to bylo uprostřed kina výrazně lepší nevím (ale předpokládám, že v případě 2D filmu není rozdíl prožitku mezi krajem a prostředkem nijak výrazný).

Sedačky se pohybují poměrně dost a u některých scén s vámi opravdu hází ze strany na stranu.  Umí vám kromě vibrací uštědřit i štouchanec do zad nebo hýždí a vzduchové ventilky v oblasti hlavy simulují kulky letící vaším směrem.  Co se týká šplouchanců vody, tak deštník opravdu potřebovat nebudete, ale i pár kapek stačí na to, aby vás to vždy překvapilo (nehledě na to, kolikrát jste si o této možnosti četli). Přiznávám, projekci jsem si nakonec opravdu užíval.

A kolik to celé stojí? Cena vstupenky na 2D filmy bude 275 korun a na 3D filmy 305 korun. Cinema City pak slibuje, že ve všední dny budou mít na 4DX filmy slevu děti, studenti i senioři a samozřejmě i držitelé plastových kartiček Cinema City Club. Co napsat nakonec? I přes o něco vyšší cenu vstupenek a fakt, že 4DX postrádalo 3D, se jednalo o něco nového a rozhodně mohu s čistým svědomím vyzkoušení nové atrakce doporučit. I když si 3D můžete pustit doma na televizi, 4DX do obýváku zkrátka nedáte. Takže příjemnou zábavu…

Prezident Miloš Zeman se po pár týdnech ujmutí svojí funkce projevuje jako prezident putinovského (nikoli putnovského) typu. Netvrdím, že je to diktátor, jen si usurpuje nárok na rozhodování v mnoha oblastech, kde si to nedovolil ani jeho předchůdce. Za poměrně krátkou dobu se také již několikrát předvedl značně mimo formu hodnou prezidenta. Ať již věříte oficiálním verzím o bolavém palci a viróze nebo neoficiálním spekulacím o tom, že byl opilý (nevím jak se projevuje takový viróza u vás, ale tento druh virózy bych zřejmě získal až po dvou lahvích vína a několika panácích), jeho indispozice jej již proslavili po celém světě.

Existenci Martina C. Putny jsem zaregistroval několik let zpět, ale nikdy jsem se o něj příliš nezajímal. Přiznávám, že nejsem fanda do historie, takže se asi ani není čemu divit. Martin je zřejmě svérázný, nicméně je to jeden z mála věřících lidí, kteří se otevřeně hlásí k homosexualitě. To beru jako velké plus. O mnohých politicích či hercích se podobné věci šuškají, přesto odvahu k tomu veřejně se přihlásit k tomu, že jsou gay nemají. Za to si zaslouží M.C. Putna respekt.

Náš prezident se vyjádřil v tom smyslu, že mu na kandidátovi na profesora vadí jeho účast na Prague Pride pochodu, kdy nesl transparent s nápisem „Katolické buzny zdraví Bátoru“. Skoro to zní jako dobrá zpráva. Důvodem Putnova nejmenování profesorem nebude to, že je gay. Jenže pokud se jím nestane proto, že se účastnil průvodu homosexuálů s transparentem… V čem je vlastně rozdíl?

1. Slovo buzna má možná hanlivý nádech, ale za sprosté slovo ho nepovažuji.
2. Vyjádření osobního postoje přece nesmí mít v demokratické republice dopad na profesní život člověka.
3. Většina médii oslovených odborníků má za to (stejně jako habilitační komise), že práce Martina C. Putny splňují podmínky proto, aby mohl být jmenovaný profesorem.

Věřím, že Martin C. Putna snad nakonec titul profesora získá. Snad mu k tomu pomohou i ti docenti, kteří tvrdí, že vyslyší výzvu studentů a na slavnostní ceremoniál v Karolinu se nedostaví. Jen je smutné, že zatímco se tady 20 let během předvolebních kampaní straší tím, že se dostanou komunisté do vlády, nakonec si jejich zástupce lidé sami zvolí na Hrad.

Zakončím nakonec jedním statusem z FB stránky Svatopluka Bartíka: Ze vzpomínek bodyguarda, který v devadesátých letech chránil premiéry, cituji: „Klause i Zemana jsem velmi často vozil na ruskou ambasádu.“

První co mně velmi potěšilo byl paradoxně obchodní dům. Design obchodního domu Letmo připomíná ementál. A budí krapet emoce. Některým se líbí, jiní jej zatracují a nenávidí, protože nezapadne mezi ostatní domy. Mno. Alespoň se kvůli tomu nemusela bourat památka jako v případě Špalíčku.

Z autobusového nádraží jsem zamířil rovnou do kavárny Alfa, která i nadále zůstává oázou pro kavárenské povaleče. Smí se zde kouřit, je tu wifi a když si na stole náhodou balíte brko, tak to vlastně nikomu nevadí. Seděly zde i tři slečny, které jsem zaslechl mluvit o nových Daftpunk. Tak jsem se drze zeptal a za chvíli jsem měl na klíčence jejich nové album. Kdysi jsem si jedno jejich CD koupil a mám ho dodnes. Jenže proč si dneska kupovat CD, když hudbu poslouchám jen na MP3 nebo počítačích bez mechaniky? Třeba to jednoho dne půjde s filmy i hudbou legálně. Stáhnout si je a zaplatit. Něco dnes už i jde a bez DRM. Věci s DRM neberu. Nikdy brát nebudu. A možná už to jde i dnes, jen jsem se zasekl.

Dojel jsem domů a zhruba deset minut poté volal máme bratr, že se už stala babičkou a její manžel dědkem. Na roli strýčka jsem již měl možnost mnohokrát trénovat a párkrát jsem slyšel kompliment, že bych byl dobrý otec. Inu to se nikdo nedozví. Já bych to nepřeceňoval. To, že si dokážu s dítětem hrát tři hodiny neznamená, že bych se po třech dnech neustálé péče o něj neoběsil na nejbližší klice nebo stromě. Každopádně se to večer zapilo slivovicí i šampaňským (a toto bublinkato-panákové kombo překvapivě nezpůsobilo nikomu žádnou kocovinu).

Došlo i na dýchací problémy. Postupně se to zhoršovalo, až jsem při výdechu i nádechu pískal jako hračka pro psy. Na vesnicích je ovšem zvykem mít v domácích lékárnách mnohé a otec i matka zřejmě nějakými problémy ohledně dýchání trpí, protože mi oba nabídli něco v inhalátoru. Sáhl jsem po otcově Berodualu N. Přečetl jsem si návod a dal si podle něj dvě dávky. Po deseti sekundách jsem věděl, že to funguje. Téměř okamžitý nástup účinku. Pískání zmizelo, zmizel i velmi nepříjemný pocit pramenící z podvědomé myšlenky, že se udusím. A byl klid. Stát se po třicítce astmatikem? Mno já musím vždy něco extra…

Ve čtvrtek jsme se vyrazili podívat za naší princeznou do porodnice. Nějak jsem si pro jistotu ve středu na cestu z Prahy bral foťák, takže pěkné fotky Lucinky budou mít rodiče sotva den po narození. Pak jsem zmizel na FIMU, kde probíhala přehlídka studentských filmů. Moc jsem od toho nečekal a hodně se obával především svého výkonu (když jsem jako dítě musel vystupovat před plným kinem Horník, odříkal jsem svůj part básničky a zděšeně utekl z pódia). Diváckou část vyhrál film pod režií Zdenála, který byl točený v Perpetuu a měl naprosto dokonalou pointu. Porota přiřkla své hlasy černobílému filmu Jana, příběhu o studentce, která následovala Jana Palacha. Málo známý příběh byl natočen kvalitně a i když mně někdy tahaly za uši dialogy, respekt za dobovou stylizaci. Příběh to totiž byl silný a Jana si odnesla cenu právem. Film 8 minut pornografie tak z boje vyšel naprázdno, ale přesto jsem se u něj bavil a snad se jednou dostane i někam na internet. Střihnout si nějakou malou roli ve filmu (i studentském) jsem toužil již dlouho. Takže další položka z TO-DO listu odškrtnuta. Ještě bych rád zkusil někdy napsat nebo natočit nějaké pásmo skečů (Česká soda, Malá velká Británie), což v dnešní době, kdy zrcadlovky zvládají FullHD líp než videokamery není snem nesplnitelným. Ostatně… Většina snů je splnitelných, nemyslíte?

Infografika je totiž jednoznačně levnější než výše uvedené formy sebepropagace nebo komunikace. Pokud najdete dostatečně renesančního člověka, dá se udělat skoro na koleně v jednom nebo dvou lidech. Porovnejte s tím, kolik lidí potřebujete ke spuštění aplikace či webu.  Stačí jen mít nějaká data, grafický editor a krapet grafického cítění. Další výhodou je i rychlost. Spustit za dva dny web sice lze, ale bez testování si ho žádná větší instituce nedovolí pustit ven. Osobně tedy beru infografiku jako hodně muziky za málo peněz. V čase sociálních sítí lze navíc obrázek poměrně krásně šířit. Využívat nemusíte pouze Pinterest, ale hodit ji můžete kamkoli (Twitter, FB, G+, LinkedIn, web, tiskové zprávy nebo nabídnout volně k šíření na blogech a serverech).

A tak jsem se rozhodl, že bych rád nějakou drobnou ‚infografiku‘ připravil i pro blížící se akci k 90. výročí Radiožurnálu a potažmo Českého rozhlasu. Radiožurnál se totiž pokusí o rekord v délce moderování a již o víkendu odstartuje 48 hodinový maraton v rozhovorech. Naživo bude možné vidět moderátory i hosty ve studiu na Václavském náměstí. A ty uvozovky u slova infografika jsou na místě, protože můj první výtvor zase tolik unikátních informací nepřináší. Trochu jsem podcenil fakt, že ukočírovat 90 hostů není zrovna jednoduchá věc. Dochází tak k drobným změnám na poslední chvíli. Namátkou mne napadá, že by tam mohly být uvedené třeba nejzastoupenější profese.

Jak vytvořit infografiku? Začal jsem tím, že jsem měl k dispozici web k akci 90 statečných. Stačil tak jeden screenshot a trocha práce v Zoneru (Photoshop je jistě lepší volbou, protože pracovat ve vrstvách a moci je později libovolně měnit, přináší nejen příjemný komfort, ale i rychlejší práci) a vznikl základ naší infografiky. První informací bylo prosté přepočítání 90 hodin vysílání na minuty a sekundy. Pak jsem si spočítal, kolik máme pozvaných mužů a žen a vznikl tak mikrograf s dvěma sloupci. Jako základ to nevypadalo špatně. Ale ráno moudřejšího večera.

Následně jsem se dostal k vizualizaci polepu našeho studia. Rozhodně bylo vhodné vložit datum konání a nakonec jsem využil i mapku (screenshot z Google). Přidal jsem informaci, že videostream bude k dispozici na YouTube a nesměly chybět ani kontaktní údaje. Nakonec jsem skoro zapomněl na hashtag akce (#RZ90), ale dodělat jej nebylo příliš náročné. Když bylo hotovo a rozesláno, tak doběhla kolegyně, která za akci marketingově zodpovídá a chtěla ještě jednu (naštěstí drobnou) úpravu, která spočívala v prohození dvou webových adres a tadá! Hotovo.

INFOGRAFIKA 90 STATEČNÝCH

Příště zkusím navrhnout nějakou jinou. Jen si nejsem jistý, zda by nestálo za to ji svěřit grafikovi…

Od posledního regulérního ublognutí (nepočítaje v to můj pokus o infografiku) zase uběhl víc než týden. Co nového? Tak především se povedla extrakce zbytků šestky vpravo dole a čeká mne to stejné s šestkou vlevo dole a pak je řada na osmičkách. Jupí. Díky nezvyklému počasí (dlouho zima a pak rychle vysoké teploty) se letos zadařilo přírodě vypustit většinu alergenů najednou, takže nejeden alergik letos opravdu trpí. Do této skupiny patřím i já a letošek mně dotlačil k tomu, abych začal zvažovat návštěvu alergologa. Samozřejmě, že tam musím mimo pylovou sezonu, takže do podzimu budu dál trpět samoléčbou. Pyly v kombinaci s kočičkami od mého přítele dost potrápily můj imunitní systém.

Na týden jsem dokonce musel přestat běhat. Důvod? Vykašlával jsem hleny a ke štěstí mi stačilo to, že jsem se nedusil i bez fyzické aktivity. Po týdnu braní dvou Zyrteců denně jsem pochopil, co lidí myslí tím, že je tento lék uspává. Brutálně se mi nic nechtělo. Ve volných dnech jsem vyspával do dvanácti a probouzel se, jako kdybych nespal vůbec. Přešel jsem na Xyzal a zatím dobré, i když návštěva u přítele s dvěma kočkama je stále zátěž na můj dýchací systém. Znovu ale běhám, zlepšil jsem si osobáček na 1km (4:12) a doufám, že i nadále budu prodlužovat uběhnutou vzdálenost na jeden zátah (12,25km).

Pár nápadů na změny mám i v práci, chci trošku víc zaostřit svou pozornost na infografiky. Během týdne se nám podařilo poměrně pěkně zaskórovat s mapkou České republiky a ve čtvrtek jsem zaznamenal velký úspěch s videem od České policie. Kamarád na FB zaznamenal, že policisté uvolnili záznam z bezpečnostní kamery u místa výbuchu na Divadelní. Sice jsem seděl na poradě, nicméně jsem video stáhl, usoudil, že je to virálně hodně zajímavý kousek a pokusil se ho nahrát na Facebook. To na první pokus bohužel nevyšlo, protože formát M2V Facebook odmítl. Stáhl jsem tedy první volnou aplikaci na konverzi do AVI, kterou jsem našel a šup s tím na FB stránku Radiožurnálu. Tou dobou už možná video měli na serveru Novinky.cz, nicméně i tak zafungoval příspěvek s tímto videem ještě lépe než jsem čekal a za pouhých 7 hodin mělo video přes 800 sdílení, 150 lajků, 58 komentářů a především 98 tisíc zobrazení bez jediné koruny nasypané do reklamy (7200 organického a 91 tisíc virálního původu). A tím se vracím zpět k úvodu. Když vás práce baví, není to práce…

Jenže pak se člověk zasekne u PC, ani se mu nechce moc spát a tak si nakonec pustí film a ulehne až o půl třetí. Ráno jsem sice zaregistroval budík před sedmou, ale naučeným pohybem jsem jej vypnul a když se rozezněl znovu, tak jsem jej ignoroval. Když mi konečně doteklo, že z „ještě chvilku“ se stala více než hodina, vytřeštil jsem oči, zanadával a vyletěl z postele.

8:01 vytřeštěné oči
8:03 během oblékání mi dochází, že na chystání věcí do posilovny není čas
8:08 zamykám vchodové dveře bytu
8:09 na ulici čekám na tramvaj a zapaluju si cigaretu
8:11 dochází mi, že nemám magnetickou kartičku do práce
8:12 odemykám byt
8:12 zamykám vchodové dveře bytu
8:14 přijíždí tramvaj
8:37 vcházím do budovy ČRo
8:39 zapínám počítač v newsroomu
8:43 odcházím na ranní poradu

Co se dá dělat. Tak zítra další pokus. Sice nevstávám do práce, ale naposledy jsem byl běhat v sobotu. A tak se brzo ráno zkusím vypravit do posilovny, abych mohl v e dvanáct usednout do křesla na zubařské chirurgii a nechal si odstranit zbytky kořenů ze dvou vylomených zubů. Zní to sexy, co?

Jinak to byl náročný víkend. Focení 3D filmového festivalu, přespání v bytě u mladýho, kterému se tam promenádují dvě kočky a s tím spojené papání Zyrteců, včera večer u Iriny a jeden díl Big Bang Theory. V pondělí ráno nestíhačka a pak nám bouchl plyn v Praze, takže jasné téma dne a mediální šílenství (ještě že to zřejmě nikoho nezabilo).

Byl by to dobrý námět tragikomedie, kdybych si neuvědomoval, že tento člověk radí jiným jak žít a jak se zlepšovat ve svých dovednostech. Kde vzal kvalifikaci, ví zřejmě jen on sám. Posledních pár let házel na Facebook hodně sluníčkové statusy. Časem mi začaly jeden s druhým splývat. Takový Jehova styl. A tak jsem se jej v diskusi zeptal, zda je opravdu tak šťastný, protože mi to začíná připomínat sektu. Zároveň jsem několikrát podotkl, že se může jednat jen o můj pohled a názor a že jsem třeba mimo, ale že jsem se zeptat musel.

Záhy se lidé v diskusi rozdělili na tři skupiny. Větší část hájila mého oponenta (logicky, diskutovalo se na jeho profilu), pár jich chápalo můj i jeho postoj a někteří mi napsali soukromě, že mám právdu, z něj mají podivně falešný pocit taky, ale nenapíšou mu to přímo, protože se s ním nemíní hádat. Hodně smutná věc. Vtipné bylo pozorovat první skupinu, kterou tvořili lidé, se kterými jsem se nikdy neviděl a neznal jsem je a oni neznali mně (narozdíl od osoby mé a osoby toho druhého). Přesto mi několik z nich udělalo na základě mých reakcí osobní profil, zcela rozklíčovali můj život a bylo jim jasné, že jsem člověk, který nedokáže být šťastný, protože jsem si dovolil zpochybnit index sluníčkovosti jejich guru.

Jestli vás můžu poprosit, nežijte svůj život podle knížek. Nežijte svůj život podle lidí, kteří jsou pravděpodobně ještě větší looseři než vy sami, jen to dovedně maskují. Na život není manuál. To je na něm to krásné. Můžete žít pro jednu jedinou věc, můžete žít pro tři věci, tisíc nebo žádnou. Nelžete ale prosím sami sobě. Ono se to časem provalí. Paradoxní je, že když se tak stane, může to být vaše záchrana. Tak se toho nebojte. Mějte se přiměřeně rádi, snažte se dělat věci, které máte rádi a ona ta spokojenost dojde sama. Nebo ne. Na život fakt není manuál.

Ale ne vážně. Ve světě se událo mnoho věcí. Například v Bostonu chytili strůjce onoho nesmyslného útoku na lidi, kteří se přišli podívat na maraton. Může za to samozřejmě víra. Jak jinak. A je úplně jedno, že křesťanství má v současné době jistý náskok před NĚKTERÝMI středověce smýšlejícími islamisty. I křesťané jsou v některých názorech sto let za opicemi. Potraty, antikoncepce, postoj k homosexuálním menšinám. Ale aspoň už nikoho neupalují… Nebylo by lepší lidem zakázat vyznávat víru veřejně? Ať si každý věří v co chce a nikoho tím neobtěžuje. Jsem člověk, pro kterého je víra přežitek. Ale nikomu ji neberu. Ani kvůli tomu nelustruju své kamarády. Věřte si a věřte si čemu chcete. Dokud mne nezačnete přesvědčovat nebo omezovat, je mi jedno zda kvůli vaší víře něco nejíte, některý den nepracujete nebo souložíte pouze v poloze 33 a 62 z Kámasútry. Je to vaše věc. Nebylo by to krásné, kdyby se lidé nezabíjeli jen kvůli tomu, aby jakémusi hypotetickému Bohu projevili pseudoúctu, psedoposlušnost a pseudoodannost?

Bitcoin se aktuálně vrátil na hodnoty kolem 120 dolarů a pokud někteří analytici prorokovali jeho zánik, moc bych se v této chvíli nebál. V pražském Crossu proběhl oficiální release hry Coraabia, což je karetní online hra s pěknými vizuály a já jim fotil pár fotek. Taky jsem se poprvé v životě pokusil o štěk ve studentském krátkometrážním filmu. Točilo se hodně volně, repliky vznikaly na place a jsem docela zvědavý. Doufám, že moje malá role slizké stárnoucí buzny nebude mojí rolí poslední. Filmeček by snad měl být dokončen do 16. května, kdy se bude v Brně promítat v rámci XIII. filmového festivalu fakulty informatiky. Ale to je ještě daleko. Hned v pátek si střihnu focení 3D filmového festivalu v Praze. Uvidím, třeba někdy skončím ve filmovém průmyslu. Škoda že nejsou filmy němé. Se svou výslovností asi jako herec nikdy kariéru neudělám. Ale což, určitě se s tím dokáži smířit.

Budu totiž sportovec. Ehm. Ok, to asi taky ne. Nicméně je trochu paradoxní, že ve věku 33 let začínám běhat, abych měl formu na běh půlmaratonu. Jako chápete? Já, který jsem míval z tělesné výchovy trojky a možná jednou i čtyřku, najednou sportuji. Sám od sebe. Jako bych si chtěl dokázat, že to zvládnu. Přitom si nic dokazovat nepotřebuju. Jsem klikař a moc dobře vím, že když mi o něco jde, tak toho dosáhnu. A je jedno o jak moc velký nesmysl se (zdánlivě) jedná a jak nemožně to zní. Každopádně jsem v běhání dosáhl jistých pokroků. Na jeden zátah nyní běhám přes 10 km a díky SportBandu od Nike vidím poměrně jasně, jak se zlepšuji. Trochu se bojím dne, kdy mi nepadne ani jeden rekord, ale zatím je co zlepšovat. Čas 4:36 za kilometr i 28:43 za 10 km 5 km jistě nabízejí mnoho prostoru ke zlepšování. Nejlepší je totiž nedělat věci proto, že je po vás někdo vyžaduje nebo protože musíte. Nejlepší je dělat věci proto, že je dělat chcete. Průšvih je, že když to jednou zjistíte, snadno si na ten komfort zvyknete. Ano, už i já jsem ve stavu, kdy většinu toho co dělám, neprovádím z toho důvodu, že musím, ale protože chci. Nedávno jsem se na tom shodl s mojí kamarádkou z bývalého SSSR. Jako mladý jsem neuměl být spokojený, jako bych se bál užívat si život. Dnes se už nebojím.

Jak vám ten perex zní? Je to romantické či patetické? Zřejmě obojí. Zatímco chodím s přestávkami víc než rok cvičit, abych zhubl, můj cíl se změnil. Nyní chodím cvičit abych zhubnul a zároveň byl schopný uběhnout půl maraton. Možná, že vám 21 km nezní nijak ohromně. Jenže uběhnout to pod 3 hodiny asi zas taková sranda nebude. Chce to především vytrvalost. A tak jsem si nedávno koupil jako motivaci doplněk k mým botům na běhání. Jde jednak o senzor do boty a jednak Nike+ SportBand, což je pásek, který snímá vaši uběhnutou vzdálenost a čas. Pouhým vložením do svého počítače si tato data můžete schraňovat na webu a pak se kochat svými statistikami nebo soupeřit se svými známými (našlo mi to dva podobně postižené známé).

Tímto poněkud rozsáhlejším úvodem jsem se chtěl dostat k tomu, že jsem po skončení posilovny vyvěsil na Facebook tento status: „10.5 km za 83 minut chuze/beh. Pokud chci dat za pul maraton, musim to srazit na 60 minut a asi omezit cigarety. Fnuk.“ Jeden z mých brněnských kamarádů mi odepsal, ať si pustím zprávy. Tak nějak tak jsem se dozvěděl o útoku v Bostonu a cestou domů jsem válčil s aplikací pro Twitter na mobilu. Nakonec jsem doma do jedné dělal cosi na způsob onlinu na Twitteru Radiožurnálu. Viděl jsem tak asi víc fotografií a textů, než většina lidí, kteří si to nechají předžvýkat českými médii. A víte co? O to víc se budu snažit, abych to příští rok uběhl.

Všiml jsem si ale i jedné podivné věci. Zatímco bezprostředně po výbuchu se i tradiční média nebála ukázat brutalitu útoku v plné síle, časem se ty opravdu brutální fotografie začaly ořezávat nebo stahovat ze serverů. Zatímco v noci nebyl problém najít následující fotografii v několika kvalitních verzích, dopoledne jsem již našel jen tuto variantu. Menší a velmi výrazně zničenou komprimací (ano, je to hnus, ale takto to vypadalo - necenzurované fotografie).

A nakonec si trochu pohoním ego. Jan Schmid totiž zveřejnil své Analytické ohlédnutí za New Media Inspiration 2013 a v jeho výstupu jsem dostal takový malý štěk…