včera bylo pár výrazných věcí, které stojí za zmínku…

Třeba to, jak jsem se tulil k odpadkovému koši u mě v kanclu a bál se pohnout, abych ho nezačal plnit zvratkama. Prostě mě z ničeho nic začala bolet hlava a žaludek se začal chovat přecitlivěle. Samozřejmě jsem uvažoval o tom, že půjdu domů, jenže představa, že v takovým stavu budu trávit 10 minut v autobuse a další půl hodiny v tramvaji, mě zrovna optimismem nenaplnila. Naštěstí jsem nakonec ani já nenaplnil koš. Stejně rychle jako se mi udělalo nevolno, jsem se spravil.

Taky jsem se rozhodl, že zkusím znovu přestat kouřit. Spotřeba přes krabičku denně je špatná, od dubna se bude znova zdražovat a momentálně je to v mém rozpočtu jedna z mála položek, kterou lze teoreticky škrtnout. Pravda, včera jsem dopoledne ještě dokouřil krabičku a dvě cigára jsem večer vysomroval v Těsně vedle. Dobrá nálada s pomocí třezalky by mi to měla ulehčit. Samozřejmě mě děsí zpomalený metabolismus a to chrchlání, které se těsně po ukončení nikotinových dávek smrti dostavuje. Ale co, už jsem to absolvoval tolikrát, že si na to zvyknu. Ostatně manžel kolegyně dokázal nekouřit rok, takže to asi jde ;).

Dorazil jsem domů, namíchal asi 4 minuty animací na Tuzexx tour a cítil se tak utahaný, že jsem se na chvíli natáhnul. Vzbudil jsem se v době, kdy jsem už měl být v Těsně vedle. Naštěstí jsem stihnul před zaspáním vypálit CD, stačilo jej podepsat. Pak jsem si dal dvě piva, pokecal s Bennym, trochu s bývalýma spolužákama – Milan K, Iczek, Radar a pak jsem zase zmizel. Chtěl jsem jít domů, ale honila mě mlsná a v kapse jsem měl 35 Kč. Takže jsem si otevřel dveře do banky na Miladě Horákové a tam podojil bankomat. Pak jsem si koupil cajun v nonstopu na České a když už jsem byl tak blízko Běhounské, dal jsem si další pivo. Domů jsem se dostal relativně brzo, jel jsem rozjezdem o půl druhé. Doma jsem ještě pokecal s lidma na ICQ a pak si pustil film Horizont události. Hodně lidí ten film má rádo. Já mám pocit, že mu ještě něco chybí. Možná trocha logiky. Každopádně ani podruhé mě nijak zvlášť neoslovil. Pak jsem tam pustil CDčko Šárky Vaňkové a kolem půl páté šel spát. V jedenáct ještě stále Šárka prosila, abych neodcházel, a její rým by jistě ocenil hlavně Cimrman. Neodcházej, láska patří nám, hvězdy z nebe padaj rovnou k nám… Řekněme že textově to zrovna vydařené album není. Jinak mimo písně Sen jsem si ještě celkem oblíbil Hvízdni…