aneb depresoidní úvahy…
Je to tak. Celkem si dokážu představit s jakou chutí jsem dnes vstal (nebo teprve vstanu?). Už mi není 23, ale 24. Vlastně až po šesté večer. Je to jedno. Stejně všichni víme kde to všechno skončí. Víme kam to vede. A bráníme se tomu. Neznáme jinou cestu. Za rok mi bude 25. Dost na to, abych měl aspoň trochu rozumu a abych se, slovy všech členů mojí rodiny: „konečně začal chovat trochu normálně.“ Všichni víme, že tomu tak nikdy nebude. Chovat se normálně není můj styl. A 24 je ještě jakž takž mladý věk… … … Je to jen útěcha. Když mi bylo 18 tak mi to maminka říkala. Varovala mě předtím, že si budu hranici mladosti stále posouvat. Měla pravdu. Už teď si připadám občas jako pedofil, když se mi zalíbí něco zajíčkovsky osmnáctiletého…
Až dneska vstanu, půjdu do koupelny, smutně se usměju na sebe do zrcadla a propadnu se do deprese… Asi si pustím něco příšerně tesknivého a pak si vzpomenu na fakt, že musím do Vranovic na techno akci. Vezmu foťák, nasednu na vlak a budu se tvářit ´“happy“…
Staří mladíPřál jsem bráchovi k třiadvacátinám a on mi odpověděl: No jo, už taky nejsem zrovna nejmladší, no nic, takový je život, každý musí stárnout… :))) V jeho věku se tomu musí člověk opravdu zasmát!
A co?A co jako ? Mne je 26 a jsem stastny – klidne bych bral 30. Aspon me lidi v praci berou, na mlade se betak vetsina diva jen jak na nespolehlive pitomce.
:-)No a co. Mne bude 25 uz v unoru. A taky mi to vubec nevadi. Naopak – tesim se na oslavu ctvrtstoleti :-)))
:-/jeste 11 dni mi bude 27, a rozum (a nejenom ten) porad nikde. Ze by letos, konecne ?-)
ha, kdepak dostat rozumlepší je být crazy až do důchodu (raděj až do smrti), to mi věř, mám to osobně ověřeno :o)
pokud nelitujesjak jsi prozil predchozi roky, tak o nic nejde ;)
svetlo: rikam to stale a furt mi nikdo neveri. NICEHO NELITUJU. Niceho ze svyho zivota.
didactylos: nevim jestli mi to vydrzi az do duchodu, ale dokud budu ziv urcite.
prave proto, ze to vim, to rikam
já lituju všech svých prožitých let… byly zbytečné
:-)Jo jo, na Silvestra mi bude 28, jsem důchodce. Rozum pořád nikde a obávám se, že už to bude jen horší. Ale žít se musí.
Vis o tom, ze me TEN SAMY DEN napadalo uplne to samy…