staré účty, homobarmanofilie, lež a beznaděj…

Depka neustoupila. Roční prémie, jsou pravděpodobně opět 4,2% jen pro pražské pracovníky a zbytek republiky dostane polovinu jak vloni (pak se ovšem domnívám, že věta „pragocentrismus tady neexistuje“ dost kulhá na obě nožičky). Opět mě to utvrdilo v tom, že nemám zbytečně plánovat dopředu. Každopádně co nejdřív (tzn. tento týden) doplatím zbytek dluhu kávičkovému příteli, abych si s ním v tomto životě už nemusel lámat hlavu.

Včera jsem vracel nějaké peníze AdaMMovi. Spolu s Marjou jsme hledali nějakou sexy šálu, ale pak jsme to vzdali a zamířili do Spolku. Dal jsem si okurkový salát s jogurtem a rozinkami. Nakonec jsme dospěli k závěru, že trpím homobarmanofilií. Barman s ježourem na hlavě byl k sežraní. Chvíli jsem se o něj s Marjánkou hádal, výsledné prohlášení:“Jeden z nás bude mít smůlu, ale štěstí můžeme mít oba.“, znělo uspokojivě pro obě strany. Vypadal pěkně, ale žádné znaky přiteplenosti jsem nepozoroval, přesto jsem si nechal zjistit jak to s ním je. O půlnoci jsem dostal sms, že teplý není. Kruci… Tak proč dělá barmana?

Včerejšek byl vůbec den za který se skoro stydím. Potkal jsem spolužačku ze základky. Zrovna jsem byl v doprovodu sestry od Marjánky – Markétky. Spolužačka se významně usmívala. Pro dokonalou image heterosexuála jsem Markétku ještě nočním autobusu políbíl a počkal jsem než odjede. Svou orientaci jsem nikdy dřív nemaskoval. Proč taky? Proč to dělám teď? Pomůže když rozbiju zrcadlo?

Večer mi volal Introvert. Zkoušel mě přesvědčit, že život je fajn. Používal přitom krásných opisů světa, naštěstí se mu to ke konci vždy zvrhlo. Jediným výsledkem byla shoda na faktu, že žiletka není to pravé a lepší budou prášky. Tedy ne dnes či zítra. Prostě časem…