a neříkej mi, že je to předčasné, to bych z toho mohl mít deprese…

Deprese asi ustoupily, ale stejně nejsem na 100%tech své dřívější nálady. Touha po nutnosti změnit něco ve svém životě trvá.

Za poslední víkend jsem přečetl asi nejvíc nekrologů a článků o odchodu milované Helenky. Kdybych jí měl psát nekrolog já, asi bych to pojal takto: „Měli ji všichni rádi, byla skvělá herečka i člověk a dala mnoha lidem odvahu pro boj s rakovinou. Nicméně napsala 3 knížky o umírání, tak už pomalu bylo na čase… Faktem je, že s nemocí bojovala statečně. Nebo to „aspoň“ předstírala, aby ukázala i těžce nemocným, že stojí za to prožít každý den.“ Jen mě mrzí, že její poslední role je ve filmu Kameňák 2. Jestli ten film bude jen z poloviny blbý a stupidní jak jednička, tak to stále bude druhý nejblbější film co jsem viděl (to že někdo dokázal odsunout Luďka Sobotu z vrcholu je zázrak).

V sobotu jsem vyrazil fotit. Bezvýsledně, za celý den se mi nepovedl jediný snímek. Někdy to tak prostě je. Večer jsem vyrazil opět do heterácké společnosti AdaMMa, Hanky, Introverta a Bennyho. Benny bude mezinárodně uznávaná hvězda. 25.1. by v New York Times měla vyjít příloha, na jejíž první straně bude vyfocen on. Když mi vyprávěl, jak ho pro článek ve kterém použijí asi 2-3 fotky, dva maníci fotili 2 dny a spotřebovali asi 40 filmů, odvětil jsem mu, že s takovou spotřebou materiálu by mohla precizní fotky dělat i moje maminka, která jenom ví, kde se to mačká. Jinak to byl pohodový večer. Nerad bych to zakřiknul, ale vyrazit na týden do Berlína fotit, by mě bavilo…