o sobě vím, že jsem špatný řidič, i když jsem se vždy snažil být řidičem dobrým…

Dávám si pásy, často nevezmu telefon protože nemám handsfree, nepředjíždím zbytečně a v autě dokonce ani nekouřím. Přesto dvě nehody udělaly své. Soukromé auto jsem prodal a firemní auta se snažím nepoužívat i za cenu toho, že použiju do Prahy třeba autobus. Když si pak přečtu oduševnělý motorozhovor machra, který telefonuje během jízdy, nepásá se, občas ani své dítě, mluví o sobě jako o dobrém řidiči a pak připustí, že pravda, jednou už na dálnici usnul a pár bouraček už za sebou má…

Nemíří bodový systém i na takové řidiče, jako jste vy? Sám připouštíte, že při jízdě telefonujete. Tím ohrožujete i ostatní.
Jsou lidé, kteří, i kdyby netelefonovali a měli řidičák dvacet let, nepatří za volant. Styl řidiče poznáte už podle zařazení jedničky, rozjetí a projetí první zatáčky. Já si o sobě myslím, že jsem zodpovědný řidič, který ostatní neohrožuje.

Boural jste někdy?
Párkrát ano. Ale nikdy se nestala velká škoda nebo zranění. Jen jednou jsem usnul na dálnici a během sekundy jsem ji také opustil. Prosvištěl jsem polem vojtěšky, kde za mnou zůstala tři sta metrů dlouhá brázda.

Vůbec celý rozhovor může sloužit jako pomůcka, ne-li přímo bible pro studenty idiocie. Co na to říct? Třeba Mahdalovi brzo zlomí vaz airbag nebo by ho mohl posadit aspoň do kolečkového křesla. Zajímalo by mně, jak moc by potom zůstal usměvavým machrem. Z kolečkového křesla se dost blbě platí účty za rodinu se třemi dětmi. Jistě, on je přece dobrý řidič, maximálně usnul na dálnici, on už nenabourá…