miluju všechno, i ten neurčitý svíravý pocit z téhle podivné doby, který se čas od času vrací, vždy s větší a větší intenzitou, abych ho zaplašil a zároveň si uvědomil, že ten pocit se vždy vrací silnější než dřív…

Miluju svět a miluju lidi okolo. Miluju ten pohled skrz špinavé okno na které dopadají kapky z oblohy. Miluju ten výhled, kdy se pod špinavou oblohou rýsují komíny špinavé továrny. Miluju ten shon malého velkoměsta. Rád se procházím ulicemi s očima na stopkách a podvědomím strachem z toho, že za tamtím rohem mně někdo zkusí připravit o peníze. Baví mně politické debaty, které nikam nevedou. Ohňostoj marností, který ozařuje tohle smutné místo.

Miluju své rituály, které nemají žádné opodstatnění a o kterých už ani nevím, jak jsem k nim přišel. Nesundávám svůj prstýnek když nemusím. Je poslední co mi zbyl a připomíná mi jednu z mála lásek na kterou nechci zapomenout. Je daleko a ztracená a já miluju ten zvyk babrat se ve vlastní minulosti. Teď mám lásku jinou. Cítím, že se život kolem mně zrychluje a já přestávám stíhat to co dřív. Miluju ten pocit cizosti v lidech. Mám slabost pro kávu ve své oblíbené kavárně. Jeden z dalších rituálů, jehož počátek se mi ztrácí v mlze. Miluju tenhle svět, protože není sterilní. Není čistý. Je nedokonalý. Nedokonalý jako já nebo kdokoliv jiný v tomhle ušmudlaným městě.

Jen si to občas musím říct hodně nahlas, abych tomu věřil.