aneb úsměvné akční sobotní odpoledne…

Ráno jsem se vyhrabal z postele po desáté. Když jsem se v jedenáct dostal do stavu, že jsem otevřenýma očima taky začal vnímat, řekl jsem si, že mám chuť fotit. Popadnul jsem foťák a vyrazil do města. Koupil jsem si na snídani 2 rohlíky se sýrem (asi mi pomalu dochází fantazie, protože tuhle kombinaci jím každý všední den v práci) a po cestě je snědl. Tzv. „snídaně za chůze“ – zrovna když jsem dojídal, tak jsem narazil na vtipnou ceduli na škole, kterou na Jugoslávské opravují – „Nezaměstnaným vstup zakázán“. Chvíli jsem uvažoval o vytažení foťáku z báglu, ale pak mi jela tramvaj. Bylo ale zataženo a málo co mě uhodilo do oka. Asi chodím stále po stejných trasách. Zavolal jsem Bennymu, zda nepůjde na jídlo, ale chtěl uklízet doma, že nejdřív tak za hodinu. Na Zelném rynku jsem si sednul pod kašnu a labužnicky si užíval cigaret. Pak jsem šel směrem na Petrov a pak se to stalo…

Zazvonil mi služební telefon. Obvykle to nedělá mrcha. Obvykle jen pípá. Někdy i 20x za minutu, když se naše velká síť zblázní (třeba jako ve čtvrtek – mazal jsem SMS které docházely ještě půl hodiny po vypnutí SMS alarmů). Tak ale abych to nezamluvil, tentokrát zazvonil. Na druhém konci se ozval kolega z Prahy, nastal čas pohotovosti (aspoň si ty peníze zasloužím). Po ujasnění, že problém nastal v centru Brna, jsem zajásal, neboť to znamenalo že nemusím nikoho volat s autem. Na místě jsem byl odhadem za 15-20 minut. Zmáčknul jsem jedno tlačítko a vše vypadalo OK. Jenže stejně jako každá niť, tak i každý síťový spoj má dva konce. Ten druhý byl taky v centru města. Za branami nedobytného oplocení. Zvonek nikde. Tedy musel bych dát ruku skrz plot dovnitř, abych mohl šáhnout na červené tlačítko bez popisu. Jako vyučený člověk oboru elektrikářského mám přirozené (a nepřekonatelné) zábrany mačkat červené tlačítka o jejichž funkci nemám ponětí. Tak jsem stepoval před branou a doufal, že si mě ochranka všimne. No nakonec i jo. Takže jsem byl uvnitř. Druhý bojový úkol byl dostat se přes vrátného. Na seznamu oprávněných ke vstupu byli všichni. Mimo mně. Takže začal maraton obvolávání. Když se nakonec vše ujasnilo, zněla další instrukce vezmi klíče z vrátnice. Třetí bojový úkol. To byl ovšem problém, protože tam žádné klíče nebyly. Takže jsem se nakonec přes náš dispečink domluvil na tom, že vyšlou člověka z jiné firmy, která klíče má. Asi pět minut potom mi volal kolega z Prahy, že posílá s klíčema dalšího člověka od nás z firmy. To už jsem odmítnul, protože na cestě byli jiné klíče. Když dorazily, vešel jsem na sál, otevřel rack a opět zmáčknul jediné tlačítko. Kontrola zda vše funguje. A hurá. Konec bojovky. Naživo se tím bavil pražský kolega i se svojí přítelkyní, já taky a teď se tím můžete bavit i vy…