je to zvláštní, doma ji nemám a když se můžu v klidu dívat u našich, tak u ní usnu…

Takže Slováci to projeli i s USA, tímto je vítám v klubu poražených. Viděl jsem první třetinu, pak jsem se díval dovnitř sebe a probudil jsem se až v páté minutě náhlé smrti. Vydržel jsem do nájezdů a pak jsem jel domů, tentokrát za světla, ale opět za deště. Usnul jsem po vydatném obědě, což je typické. Typické taky je, že je to zpravidla porce jídla, kterou obvykle sním za dva nebo tři dny, k tomu maminka udělá buchtu (byla dobrá), vytáhnou se ledňáky, v komoře najdu makovou telku, arašídy nebo křupky a odjezd vypadá takto: „Ty sis nic nevzal sebou?“, ptá se a dívá se na mně soucitným pohledem, který většina populace používá, když vidí vyhládlé děti z Afriky v TV. „Ne, dneska už jíst nebudu…“ „Tak si vem ještě aspoň nějakou buchtu…“, zkouší to, neb ví, že já nejsem masovej, ale buchtovej. „Ne, díky.“, říkám a v duchu odhaduju skulinu mezi ní a dveřmi v kuchyni (tím, rozhodně nechci říct, že by snad byla tlusta, to ne). „A co banán?“ „Je v nich moc cukru…“, vypouštím z úst a uvědomuju si, že bych měl přestat číst weby o životosprávě. “ „A co jabko?“ „Ok, jabko beru…“, kapituluju a schovávám si tuto večeři do batohu.

Ono je to stejně srandovní. Když jsem včera byl v rodném hnízdě a naši meditovali o obědě, tak jsem se nabídl, že koupím květak. Matka se na mě podívala pohledem, který jsem si přeložil jako: „Nepoznáš ještě ani květák od brambor, maličký hlupáčku“ a zeptala se: „A KDE ho zítra chceš koupit?“ Občas musím mámě vysvětlit, že život na maloměstě a ve městě je DOST odlišný, že nakoupit zeleninu můžu kdy chci, klidně i v neděli. Pak jsem ji povyprávěl o nonstop Tescu a jak jsem tam nakupoval ve dvě v noci. Stejně vám musím říct, že se mi občas po třech letech pryč od nich začíná stýskat a propadám sentimentu a taky je mám všechny moc rád (ale Brno bych vzhledem k mé povaze a dalším věcem nevyměnil za život na maloměstě)…

Takže jsem se najedl, pohrál si se psem, vyspal se a jel domů. Tady jsem konečně všechny rozstříhané suroviny slepil dohromady a vyšla mi 3:32 dlouhá animace. Takže mi chybí mimo času i 1:28. Zítra bych mohl dodělat nějaký další framy s textem a zaplácat to. Uvidíme co na to řekne Dalin, až se zítra ozve…

Mimochodem, náš pes není normální. Já vím, že i když vypadá jako statný vlčak, je mu teprve necelý rok a je to tudíž štěně, ale furt mně rýpe či jemně kouše. Do stehen mi to vadí podstatně méně než do koulí, což je jeho nejoblíbenější místo na útok. A taky se mu líbil můj foťák a byl naštvanej, že mu ho nechci půjčit. (tohle Marjánko nečti) A velmi dobře rozumí výrazu „kočička“, když jsem ho chtěl fotit, stačilo říct a zapózoval…

P.S. Ty fotky jsou zaostřené úplně hrozně. Měl jsem tam manuální nastavení ostrosti a jednou rukou dráždil psa, takže proto… a proč jsou stejně odfláknuté i ty buchty, to se mě neptejte :))