city pod kontrolou je něco, co jsem nikdy neměl a s postupujícími léty jsem si jistý, že ani nikdy mít nebudu, otázka zní, zda lze s city pod kontrolou opravdu milovat…

Byl to dlouhý a krásný víkend strávený v Praze. Dojel jsem do Prahy už ve čtvrtek, tedy včas na to, abych mohl seznámit Maroshka s Pepíkem a Robinem. Marosh byl mile překvapen (těžko říct co čekal, že budu mít za kamarády) a po večeři, jídle a pokecu jsme se s Maroshkem věnovali tomu, čemu jsme se věnovali každý den dvakrát denně. Nemá smysl to tu moc rozpitvávat, ale co se týká sexuálního vyžití, mám pocit, že jsem na hraně toho, co moje tělo snese :) (jen aby bylo jasné, já si nestěžuju, já se chlubím).

V pátek mě čekalo jednání v Praze, vstal jssem docela pozdě, protože jsem byl opravdu utahaný a cestou na jednání jsem zjistil, že bylo přesunuté na prosinec. No co už, byl jsem v Praze, počkal jsem na Maroshe a čas jsme trávili spolu. On se večer chystal s rodiči na divadlo, já jsem se rozhodl zreklamovat svůj fotobatoh a potkat pár známých, pokud to bude možné. Všechno vyšlo, poznal jsem jeho rodiče, doprovodil je do divadla a pak jsem se nechal doslova šokovat u Fotoškoda. Když jsem donesl fotobatoh na reklamaci, čekal jsem nějaký dotaz co jsem nacpal do kapsy, že nejde zip zapínat, místo toho se pán jen odmlčel, odběhl dozadu a s lítostí mi oznámil, že nemá červenou barvu, aby mi ho mohl ihned vyměnit. Nabídl mi, že mi může dát šedý, že mi ho může zaslat poštou, prostě nabídl mi všechno co jsem si jen mohl představit. Nejkrásnější reklamace v mém životě skončila tak, že mi dají vědět, až batoh dojde a já se pro něj osobně zastavím. RESPECT!!!

V podniku coffe and cigars jsem si dal kávu s Buchťákem, jeho přítelkyní, AdaMMem, Barčou, která mi darovala lávovou lampu a tuším, že někým kdo se jmenoval Pepa. Docela jsme probrali náš život a bylo fajn vidět je všechny i mimo Brno. Po divadle jsem vyzvedl Maroshe a skončili jsme v podniku Techtle mechtle. Popravdě to není podnik, který by mě zrovna moc nadchnul. Bar, kde se nedá pohnout, drink nejde zaplatit na kartu (pod 300 Kč) a prodrat se na záchod znamená být hodně sebejistý a ochotný prodírat se davem lidí, mě prostě neučaroval. V sobotu jsme vařili. Tedy, já jen oškrábal brambory, vařil Marosh a není to zrovna bojácný kluk, protože si vzal do hlavy, že udělá kuřecí roládu. A taky ji udělal. Byla opravdu dobrá a někde snad najdu i její fotku ve foťáku. Sice padla návštěva jeho sestry, ale v neděli jsme dostali pozvání na oběd u rodičů. Nebudu tu popisovat detaily, ale jeho tatínek umí skvěle vařit. Bylo hodně pěkný cítit teplo rodinného krbu a vidět, že jeho předchozí slova o rodině nejsou jen plácáním o tom, jak se udělat zajímavým. Neznám moc teplých kluků, které zrovna dvakrát bere rodinný život. Já se ho snažil ze svého života škrtnout, nějak nemám fantazii, jak by to vypadalo, kdybych domů dovedl svého kluka. Nicméně musím říct, že tohle mi dodává odvahu tento nejistý pokus někdy absolvovat. Až budu vědět, že Maroshe neomrzím za tři měsíce, zkusím mu ukázat svou rodinu. Ta jeho je stejně roztomilá jako on a rád bych do ní jednoho dne patřil.

Jestli to někdo nepoznal, tak ano. Jsem zamilovaný jak puberťák. Znalci mého života se teď mlátí do hlavy, brzo mi pod příspěvkem přistanou první reakce typu: "Už zase?", "Kombajne uber plyn" a "Pozor, ať zase nenarazíš…". Nemám k tomu co říct. Ty příspěvky chápu, ostatně jsem nečekal, že se dám tak brzo dohromady a už vůbec jsem nečekal, že najdu někoho, kdo mě ještě zvládne okouzlit, někoho, komu vůbec začnu věřit. Těch mých držkopádů bylo přece jen tolik, že normální člověk by se naučil držet si odstup. Nevím, zda to někdy budu umět. Ale v tomto případě to risknu, protože neznám svého prince první pátek. Jen jsem ho po letech znovu potkal v lepší čas než před léty.

Pracovní schůzka v pondělí mi pak jen dokrmovala kuráž a odvahu v tom všem, co zamýšlím. Učím se vyslovovat své názory, učím se nekoukat na to, jak hlasuje většina, učím se tomu věřit sám sobě a svému názoru, učím se ho obhajovat. Ačkoliv na mnoho lidí působím na první pohled docela arogantně, vždycky jsem byl uzlíček komplexů. Nevím proč, ale něco se mění. Začínám mít pocit, že mám na to něčeho dosáhnout. Ještě nevím tak úplně čeho vlastně chci dosáhnout, ale mám pocit podobný pocit, jako když Nea vytáhli z Matrixu. Co nevidět budu hledat práci v Praze a když tak nad tím přemýšlím, nejsem si zcela jistý, proč by to muselo být zrovna v IT. Vím jen, že se toho přestávám bát…

P.S. Samozřejmě výhra v podobě rekordního jackpotu Sportky by mi pár věcí vyřešila lépe…