Tak tedy Praha. Ano, v pátek jsem to brzo v práci zabalil a odjel do místa, kde je mi fajn. A přijel jsem se do Prahy zklidnit, ale to zase trošku předbíhám, kruci…

Ve čtvrtek večer jsem fotil v Perpetuu, fotky z noci jsem sem už házel. Takže co dál? V pátek ráno jsem musel do práce, jak jinak. Podepsal jsem nový platový výměr a narozdíl od ostatních v kanceláři jsem se vrátil bez obálky, ve které by byly nějaké mimořádné prémie. Uvážím-li fakt, že i člověk, který k nám nastoupil do práce v polovině listopadu poměrnou část mimořádných odměn dostal a šéf mi nesdělil, že by se mnou byl v nějakém ohledu nespokojený, asi za to opravdu může to, že jsem šéfa upozornil už v prosinci, že asi budu chtít odcházet do Prahy. Jinými slovy, můj šéf se zachoval jako prvotřídní zmrd (byli jedinci, kteří mě varovali, že se toto chování od něj dá očekávat). Ne že by to snad bylo poprvé, od jisté doby s ním komunikuji hlavně písemně, protože jeho myšlenkové otočky a salta by mu mohl závidět i Paroubek. Prostě někdy je jedna věc tak jak řekne, o den později je ta věc zcela obráceně a za další tři dny je to ještě úplně jinak. Ale to by mu museli všichni podřízení umět číst myšlenky. Mimořádné prémie u nás nejsou nijak extrémně velký balík, loni to bylo 10 nebo 15 tisíc, ale samozřejmě, že v situaci, kdy vím, že se budu přesouvat na druhý konec republiky je mi každá koruna dobrá už kvůli stěhování a plánovaným výdajům na všechno možné. Když mi šéf za této situace sděloval, že budu pracovat na plný výkon, jinak to bude naopak (jednalo se o tom zda podám nebo nepodám výpověď), tak se mi skoro zdá výpověď ze strany zaměstnavatele lákavá.

Do Prahy jsem tedy odjížděl v dosti pomuchlané náladě. To se ale spravilo hned s prvním pohledem na Maroshka. Šli jsme nakoupit velký nákup, večer upekl skvělý závin se zeleninou v listovém těstě a později ještě nadýchaný perník. Následovalo spousta něžností a nejnudnější film co jsem za posledních 5 let viděl – Nouzový východ. Ano, souhlasím s recenzemi, herecké výkony jsou skvělé. Jenže dějově nemají co hrát. Je to čistě pocitový film, je to svým způsobem velmi silný film, akorát se do půlky snažíte neusnout, aby vám neuteklo až se to rozjede a od půlky se už jen snažíte neusnout s postupně uvadající nadějí, že by snad film mohl mít nějaké rozuzlení nebo pointu. Mno má, takovou lehce trapnou, očekávatelnou, narýsovanou. Ten film není natolik odlišný od Americké krásy, ale nudil mě opravdu moc. Sorry Kate, sorry Leonardo, nebylo to kvůli vám, nebylo to kvůli kameře, hudba byla depresivní, děj takový, že kdyby na celý ten krásný idylický kraj padla atomovka, nezaplakal bych…

V sobotu jsme spali až do poledne, pak jsme vyrazili s rodiči od Mariana na oběd, prošli jsme obchod s elektronikou, oťukávali si navzájem svůj vkus na spotřebiče a pak jsme doma vařili oběd na neděli. No já teda jen nakrájel cibuli a očistil mrkev, zbytek zařídil Marosh. Mezitím jsem si zahrál Quake 3 single mise, sázel na e-sazce na šipky (a vyhrával) a projížděl si jobs.cz, kde jsem koukal po všem možném. Od IT, přes práci v reklamě nebo jako redaktor. Faktem je, že opravdu nevím co bych chtěl dělat. Za to vím, že bych určitě nechtěl dělat administraci u zákazníků po celé Praze. Taky mám pocit, že v Praze nebudu mít tolik času na focení a vjing, možná budu muset vjing utlumit na nulu, možná upozadím focení.

Večer jsme byli domluvení s Pepíkem a Robinem, že zajdeme do Roxy na Climax. Mno, nebylo to poprvé, kdy se celý týden chlapci těšili, aby pak řekli, že nikam nejdou. V Roxy hrál zpočátku Goes-F a postupně se mmu podařilo zaplňovat parket. Hrál dobře a zábavně, což se bohužel nedá říct o DJi jménem Tom Vagabondo, který potemnil a trochu to zminimalizoval. Poslouchatelně začal hrát 15 minut před koncem svého setu a Chris Sadler byl proto velkým vysvobozením, většinu času jeho setu jsme strávili na parketu. No a pak hurá domů…