po nějakém čase jsem oprášil svůj řidičák…

Tak tedy další víkend v Praze. Dojel jsem v pátek a udělali jsme si krásný a krátký večer. Spát jsme šli něco málo po půlnoci, protože nás čekala náročnější sobota, než jsme plánovali. Hlavně já, jsem byl trošku nervózní, protože jsem po dlouhé době opět zasedl za volant. Otěže jsem převzal až na kraji Prahy a jeli jsme za rodinou do Hudlic, kde se mimochodem narodil i jeden z českých obrozenců. Kdo hádal Josefa Jungmanna, má bod. Sice jsme slíbili, že dojedeme před dvanáctou, ale to se nám nepovedlo, protože jsme cestou nechali umýt na benzínce v Berouně auto. Díky frontě to zabralo asi 45 minut, ale na stranu druhou musím přiznat, že to stálo za to, bílá byla po myčce rozhodně bělejší!

K obědu se podávala polévka s játrovými knedlíčky a skvělými domácími nudlemi a pak následovali španělští ptáčci a musím před Maroshovou babičkou smeknout, protože jsem nikdy neměl lepší. Hovězí bylo tak křehké a celý závitek šel až do konce krájet jako máslo, aniž by se rozmotal. Následovaly dva chody dezertů v podobě pudinkové buchty (velmi dobrá) a makového koláče (ultimátní). Musím říct, že mák mám opravdu rád a v této variaci jsem jej nikdy neměl, ale rozhodně to bude první buchta, kterou se naučím! Mimo jídla jsem se věnoval hlavně Páťovi, který byl taková malá pobíhající zásobárna bacilů a snad jsem byl trošku pomocný i jeho tatínkovi s IT supportem :).

Cestou od rodiny jsme nakoupili v Berouně a pak se zastavili u šéfa Maroshe. Marosh není člověk, který by doma nemluvil o práci, takže jsem tušil, že se podíváme do plně indické rodiny. Musím říct, že Marosh má někdy známé jak z encyklopedie sociálních skupin. Už jsem během relativně krátké známosti s ním navštívil rodinu Češky a Američana a nyní i Indky a Inda. A jedno je lepší jak druhé. Původně jsme plánovali relativně krátkou návštěvu (jenom jedna konzultace ohledně správného kabelu do TV), ale nakonec to skončilo vínem a v mém případě třemi plechovkami nealko piva :). I v této rodině se stonalo s dítětem, byť malému synkovi bych tipoval asi tak šest let a ne čtyři. Musím říct, že historky, které hostitel tahal z rukávu byly skvělé a kdybych tu některé měl napsat, nikdo by mi nevěřil, že jsou pravdivé. Odjížděli jsme za tmy a Marosh už se necítil plně ve své kůži. Dostal čaj a začal se potit v posteli. V sobotu jsem mimochodem vykouřil jen 3 cigarety.

V neděli jsem vstal až kolem dvanácté a pohled na Maroshe napovídal, že o maso, které v sobotní večer vytáhnul na nedělní oběd bych se měl postarat já. Trochu mě to děsilo, ale na stranu druhou jsem nemohl být takový srab, abych tuhle výzvu zbaběle odmítl. Pravda, veškeré moje pokusy s masem obsahují jen pečené kuře v troubě, ale nemůžu čekat, že budu do konce svého života jen obskakován Maroshem. A tak jsem pozkoumal ledničku a obhlédl stav surovin. Naštěstí je v tomto Marosh mým opakem, takže finální kuřecí řízek s bramborem a orestovanou zeleninou nedopadl jako fiasko. Vypadalo, že to miláčkovi dokonce i chutná. Ale těžko říct, kolik mu zbylo chuti…

Následoval nákup, přeparkování auta k baráku a cesta do Brna. V autobuse jsem se kouknul na pohádku City of Ember, doma jsem stáhnul legální verzi Burnout Paradise, updatoval ji a tím jsem skončil. Protože jsem nechtěl běhat v práci jako zombie, nechal jsem hraní na dnešek. Už aby byla sobota a já byl v Praze…