Ráno jsme si zpříjemnili milováním a po snídani jsem vyrazil do Špálovy galerie na Národní, kde měly Mezipatra první pražskou tiskovku. Dorazili i hosté výstavy, na jejíž vernisáž jsem dorazil večer na téže místo – Ali Amiri, Jan Musil, Tomio Okamura a Robert Ferko. Ti krátce pohovořili o tom, jak se oni setkali s netolerancí. Ali zmínil Marešův (Leoš Mareš) vtípek v současné Superstar – "Achmed si pro nás připravil bombu", který ho naštval. Mluvil o tom, jak se lidé vtipu smáli a přitom v ČR se nikdy takový útok nestal, za to útoky skinů emoce obyvatel nijak nedráždí a to je chyba. Jana Musila nejvíc trápí, když dostane otázku: "Proč jsi teplej?", Tomio zase zmínil to, že vyrůstal v dětském domově a že by se minority měli snažit více včleňovat do společnosti, aby je společnost chápala jako přínos. Všichni zúčastnění se podíleli jako modelové na tvorbě fotek Tamary Moyzes, která se inspirovala skutečnými rasově motivovanými útoky v ČR. Většinu lidí tak na fotkách zdobí spáleniny, jizvy nebo modřiny. Vystava je spojená i s tvorbou Dereka Jarmana a potrvá do konce Mezipater, tedy do 8.11.

Čeští zemědělci jsou rozhodnutí vylít 500 000 litrů mléka do polí. All right, říkám na to. Ale doufám, že jim za takovou hovadinu potom pořádně zkrouhnou dotace. Už si pánové zemědělci všimli, že tu není dvacet let komunismus? Už si všimli, že je nikdo nenutí prodávat pod cenou? Nikdo je nenutí, aby vyráběli mléko a dotovali jej. Takže co si od té taškařice slibují? Nebylo by lepší to mléko rozdat lidem? Nebyl by to způsob, jak by řetězce, které od nich vykupují hodně pod cenou mohli pocítit ztrátu? Kdo si koupí mléko v obchodě, když vám ho nabídne zemědělec zdarma? Zemědělci mluví o tom, že obchodní řetězce chtějí zničit české dodavatele. Musím říct, že jsou obchodní řetězce fakt neschopné, když ani dvacet let nestačilo, aby zemedělci co prodávají vše pod cenou zkrachovali a vyrábějí dál…

Po vernisáži následoval oběd doma a v pět už jsem zase mířil do Špálovy galerie, tentokrát z toho důvodu, že se zde konala vernisáž. Lidí došlo dost, já teda už ty povídačky okolo docela znal, ale aspoň jsem se viděl s Davidem Možným a jeho přítelkyní Šárkou, kteří bydleli v Brně nedaleko. Pokecali jsme o životě, o práci (v mém případě nepráci), cestou domů jsem ještě potkal Tomáše s Tarasem a pak už domů. Doma jsem samozřejmě musel upravit fotky z vernisáže, ale než jsem se do nich pustil, tak jsem si (už druhým rokem) zahrál na odbornou porotu a zhodnotil jsem fotky ve fotografické soutěži pionýrů. Minule jsem se bál, zda někomu neubližuju nebo tak, ale tentokrát si myslím, že přece jen si začínám stát za svým názorem a libovolné hodnocení mohu podložit i slovy, kdyby bylo potřeba.