Jsem kavárenský povaleč a na cestě do práce mám svou oblíbenou malinkatou kavárničku, kde se vám docela dobře sedí na baru a můžete si vytáhnout notebook a zkoušet svoji slohovou tvořivost či jinou činnost. Je jedno zda je to blog, knížka nebo si naopak nějakou knížku vytáhnete ke čtení. K té poslední možnosti se neuchyluji příliš často, to přiznávám. V kavárně je dobrá káva oprávněný požadavek, ale není to nikdy 100% z celkového dojmu. Právě tady mi došlo, že jsem tu našel něco, co se tak moc podobá mému oblíbenému místu v Brně. Kavárna Alfa v Alfa pasáži bylo přesně takové místo, kde jste kromě dobré kávy dostali i porci pohodové muziky, kterou jste často neznali a k tomu to místo mělo atmosféru tak hutnou, že ji stačilo nakrájet a zabalit. Obsluha nebyla jen obsluhou, byli to skuteční lidé a kamarádi, na které jste naráželi i na jiných svých oblíbených místech. Jo, jo snad poprvé se mi dnes zastesklo po Brně. Ale ne po tom, které jsem opouštěl před víc jak půl rokem, ale po Brně tak před pěti lety. Ach sladká bezstarostnosti, kamže jsi se ukryla?

Ta naivní a nerealistická moje část sebe sama se těší na důchod, kdy všechny tyhle zdánlivě vybledlé vzpomínky začnou vyplouvat na povrch a přebijí můj budoucí každodenní ranní rohlík bez salámu, který si budu máčet v mlíku, protože nebudu mít čím ten rohlík ukousnout. Pak si taky moc rád přibarvím moje vzpomínky, prohrábnu šuplík s fotkama a budu se snažit najít v mysli každou sekundu, kterou si pamatuju. V hlavě si na to hodím pár filtrů na grafiku, přidám saturaci, jemně zakomponuju filtr "Defocus soft" vystříhám ty chvilky, kdy sám sebe vnímám jako idiota, dorenderuju si nějaký záběry nové, aby se na to fajn koukalo a pak si to pravděpodobně importuju z hlavy přímo do centra domácí zábavy, kde to bude uloženo asi tak do mojí smrti. A možná i pár dní potom, než video někdo vyhodí i s přehráváčem. To nezní moc sexy, ale budu si nalhávat, že to bude fajn.

I když moje další myšlenka, která nemá moc společného se slovem optimismus je taky zajímavá. Je zřejmá analogie mezi životem a smrtelnou autonehodou. Na začátku každý vloží svůj klíček do zapalování a učí se autem jezdit. Když to moc neposere, dostane se časem na dálnici, kde se jezdí rychleji, člověk se baví jízdou, užívá si života. Po čase se ta dálnice začne člověku zajídat. Pokud ho nezajímá jen asfalt, může sjet do přírody a chvíli se jí kochat. Pak ale stejně zase musí do auta na jednosměrnou dálnici života. Na konci každé dálnice je ovšem smrtelná autonehoda, kterou nikdy nikdo nepřežije. Sice se traduje o jednom řidiči, který před dvěma tisíci lety ještě po autonehodě vstal, ale i toho nakonec srazil kamión, nebojte milé děti. Problém je s tím, že neexistuje žádná objiždka. Přijíždíte ke srázu, zkoušíte brzdit, ale staré brzdy fungují jen na pár procent. Možná máte zhruba představu co vás čeká, možná ji nemáte a to vás děsí víc. Každopádně buďme v klidu, ještě nikdo si na konec nestěžoval.

Jak si to tak po sobě čtu, začínám se skoro až cítit sklesle, ale to jsem vůbec neměl v úmyslu! Venku svítí sluníčko, mám tu nedaleko svoje doma, jsa obklopen lidmi v kavárně se vůbec cítím docela fajn! No co napsat na závěr? Snad jen popřát vám všem, aby jste nejezdili sami. Mít dobrého společníka v autě i životě se sakra vyplatí. Ta cesta má svůj počátek i cíl, ale už Einstein předpověděl, že i čas je relativní. Čas který trávíte v dodávce sami se zdá nudný a dlouhý. Nebojte se nechat někoho přistoupit.

P.S. Jsi moje sluníčko Maroshku!

P.S. 2: Já vím, ráno jsem byl protivnej, promiň…