Ono se řekne být doma, ale v těchto vedrech to není nic příjemného. Ráno jsem tak zapnul pračku, kterou připravil miláček, setřel konečně tu podlahu, připravil si věci na cestování, rezervoval si lístek a pečlivě si každý z těchto úkonů odškrtnul z lístečku. Maroshovi jsem se stavil pro propolisovou tikturu na kloktání, Hance vypálil CD s fotkama ze svatby a v Domu Bytové Kultury (pokaždé mě název DBK fascinuje stejně) jsem se i najedl. Novou práci se mám brzy začít učit, protože nastupuju k prvnímu srpnu. Odjížděl jsem z Florence ve tři hodiny odpoledne, protože jsem si neomylně opět zarezervoval lístek na trasu Praha-Brno s mezizastávkou v Jihlavě, který jede o pár minut déle. Nijak výrazně mi to ovšem nevadilo, protože mi zbývalo nejen upravit fotky z Chorvatska, ale taky dočíst knížku Jana Folného. Ne že by mi pasáž o jeho rozchodu s boyfriendem zrovna zvedla náladu. S autorem knihy máme v plánu zajít na pivo. Bude to asi podivný a zároveň dobrý si pokecat s někým, jehož hodně osobní knížku jste přečetli a samozřejmě se na to těším. Taky ale chápu Seamusův strach ze vztahu s bisexuálem. Taky jsem se kdysi zařekl, že s bisexuály chodit nikdy nechci. V poslední době jsem se usadil a zkonzervatěl. A teď když jsem po všech těch přiteplených pokusech o vztah svůj první skutečný vztah našel zjišťuju, že jsem daleko víc introvertní, než jsem si kdy myslel. Žil jsem v jakési rovnováze asi hlavně díky chvílím, kdy jsem promítal a chtě nechtě jsem musel opustit svou temnou noru na Merhautce. Co tím chci říct? To kdybych sakra věděl!!!

Každopádně dva dny bez Maroshe, které mi můj přítel naordinoval asi využiju k přemýšlení. Mám v plánu nejen potkat spoustu kammarádů a užít si trochu nočního života v nějakém klubu (určitě ne gay!), ale i přemýšlet. A právě v tuto chvíli vjíždí nás autobus do Brna. Do města, kde jsem plánoval prožít celý život a umřít. Stačilo pár měsíců a někde již ani "své" město nepoznávám. Nedokážu si představit, že bych se sem měl vrátit. Jenže já si nedokážu představit ani to, že bych měl zůstat v Praze sám bez Maroshe. Možná i proto jsem knížku po rozchodu Honzy a Seamuse zase zavřel. Rozhodně ji na cestě zpět dočtu, ale prostě mě to rozesmutnilo. Jsem přecitlivělá buzna, kterou často rozpláče i stupidní romantický film. Ano, přiznávám, já jsem plakal u Armagedonu i u vypjatých dílů Ordinace v růžové zahradě. Někdy je to otravné i mě samotnému. Možná proto se většinu svého života stylizuju do rádobyintelektuálního tvrďáka. Ale co si budeme nalhávat. Jediným koho se vám podaří přesvědčit o tom, že nejste takoví jací ve skutečnosti jste, jste vy sami. A maskovat svoji nejistotu arogancí se přímo samo nabízí…

Zítra vám napíšu o tom, jak jsem místo přemýšlení kalil. A že jsem kalil opravdu důkladně!