Nemám rád výzvy. „Berte to jako výzvu“, beru jako nabiflovanou poučku z levného školení manažerů. Na stranu druhou mám po jisté době pocit, že možná výzvy opravdu existují. Stejně jako existují příležitosti. A z věcí budoucích cítím, že když se udělají dobře, mohlo by to fungovat. Svým zvráceným způsobem mi to přijde sexy. Zatím nemám moc věcí, na které budou se slzou v oku vzpomínat v důchodu (za předpokladu, že se ho dožiju). Tak kdoví, uvidíme za půl roku, zatím cítím lehké vzrušení a optimalizuju si drobnosti v práci.

V úterý jsem uviděl po nějaké době AdaMMa, bohužel jen na skok. Po dvou nedopitých svařácích jsem se cítil opile, takže jsem rád, že jsem přežil i to, že dorazil Zbyněk z časopisu „Legalizace“, který věru nepíše o pěstování petrželky. Mimochodem jeho rozhovor s Danem Bártou v minulém čísle mi přišel víc než dobrý, i když sám Zbyněk s ním nebyl moc spokojený. Nestihnul jsem koupit zázvor na Budějovické, protože ač měla Billa otevřeno, zázvor v nabídce chyběl. Koupil jsem jej až ve středu. Dokonce jsem se vybičoval i k tomu, abych uvařil kuskus s mrkví a zeleninou a příprava mě mile překvapila svojí jednoduchostí. Nic zvláštního se jinak neděje. Snad jen Maroshovi už začíná být líp. HURÁ. A protože jsem si vědom toho, že mám docela krátké zápisky, přidávám jeden link. Víte, že dítě z „děcáku“ má 40x menší šanci na to, že začne studovat vysokou, než dítě, které vyrůstá v rodině? Neselhal náhodou stát i někde jinde? Nemělo by s víc mluvit nejen o státním dluhu, o důchodové reformě, ale i ztracených existencích, které z dětí dělá náš stát?

P.S. Já sám vysokou nemám a zatím mi nikdy nevadilo, že před jménem nemám titul, přece jenom si ale uvědomuji, že to bylo tenkrát moje rozhodnutí. A tento luxus, luxus vlastního rozhodnutí prostě některé děti nemají…