Neděle. Někdo zvoní. Marosh vedle je zavřen a hudba mu hraje tak hlasitě, že jako vždy nevnímá zvonek. Jdu se jej zeptat, zda někoho čeká. „Tomáš,“ vyštěkne zřejmě unaven tím, že se jdu zeptat, místo toho, abych poslušně otevřel. K Vánocům si budu přát křišťálovou kouli a lekci kurzu pro vědmy. Jdu otevřít. Tomáš má v ruce koláč, barvy na potraviny a na obličeji výraz, za který by měl stát uzákonit fyzické násilí. „Koláč, “ řekne pět písmen, zhnuseně se otočí (zřejmě proto, že situace s otvíráním dveří se u nás komplikuje již jaksi tradičně) a odkráčí. „Díky Tome“, nemá smysl dodávat. Inu není nad nedělní pohodu…

UPDATE

Tak nakonec Marosh odkráčel nahoru na kafe. Po pár minutách jsem na kávu byl přizván i já. Marosh nechápe proč se ptám koho čeká, já nechápu proč na mě byl naštvaný a Tomáš mě poučil, že dveře se otvírají s úsměvem. Odhlédnu-li od toho, že má asi pravdu, tak si to minimálně za ten dobrý švestkový koláč zasloužil. A pokud se Marosh s Mílou nezabili, žili spokojeně až do konce věků…