A je to tady. Dnes odpoledne moje drahá polovička opustí český vzdušný prostor a dosedne někde na rozhraní Evropy a Asie. Té skutečné, která sahá až k Istanbulu, nikoliv té imaginární, která začíná 20 kilometrů za Prahou. Budu doufat, že teroristi mají prázdniny jak na letištích, tak v hlavním městě státu, který by se rád připojil k EU. Jako obvykle mi už teď chybí, byť vidina prázdného bytu a možnost pohazování ponožek k posteli se jevila velmi lákavou.

Zcela úmyslně mě před svým odjezdem nakazil, takže mám nyní v krku tak trošku Saigon. Nasadil jsem na to sám preventivně Bioparox. A pokud se na tomto místě někdo hodlá rozčilovat, že by si člověk neměl sám „předepisovat“ antibiotika, říkám jen toto: „Připravuji se na exodus českých lékařů. Příští rok mám v plánu naučit se opravovat si drobné zlomeniny a šití, a v roce 2012 bych se rád pustil do samostudia výroby plomb.“ Jak jinak brát tuhle zemi jinak než s nadhledem? Lékaři nám ubývají, v Praze se paktuje ODS s ČSSD, aby vyšplouchli vítěze a ideově logičtějšího spojence v podobě TOP 09 a třetina studentů asi neudělá ani maturitu.

Ale zpět k původnímu tématu. Takže jsa nakažen a sám bez milované osoby je ze mě slaměný vdovec. Díky tomu, že jsem nalomený, se budu snažit zůstat v teple (snad jen ve středu se možná mrknu na jednu tiskovku do Ataxa a večer na jedno slavnostní vyhlášení). Měl bych ještě nějak své lásce nahrát Ordinaci v růžové zahradě, neměl bych prý nechat zpustošit byt a zakázáno mám též souložiti (nebo si prý mám alespoň psát počet, aby mi to mohl oplatit, ten můj vtipálek). To bude ta nejlehčí část, neboť na to aktuálně opravdu nemám chuť. Kolem a kolem si tak nějak říkám, už aby byl pátek…