Druhý den v Paříži hodil na Francouze i lepší světlo. Pravda, hned snídaně (která se uskutečnila až kolem půl jedenácté, neboť jsme si přispali) probíhala hlavně pomocí posunků a ukazování rukou na věci. Hlavně mi prosím netvrďte, že „coffee and milk“ je výraz, který by nepochopili třeba v Nigérii, na Slovensku nebo v Litvě. Ne tak ve Francii. Zakroucení hlavou a trvání na francouzské verzi nám ale přineslo ovoce v podobě latté, zeleninového quiche a fakt skvělých vdolečků. První postřeh dne – Francouzi sice nemají ponětí o skvělém výrobku značky Brano, přesto nepovažují za nutné zavírat dveře. Při teplotách kolem nuly je to minimálně obdivuhodné. Hned po snídani jsme zamířili na tu nejslavnější věc ze železa, kterou lze ve Francii nalézt. První dáma Paříže je opravdu monumentální. Oželeli jsme po hodinovém stání ve frontě další frontu až na vrchol a nechali se vyvézt jen do druhého patra. I tak nás čekal sexy výhled na město, které je ve skutečnosti ještě krásnější než se o něm píše.

To ale pochopíte, až si jej projdete (zvlášť pavilony v Louveru jsou už z venku úchvatné). Druhý postřeh dne – vojáci jsou zde vidět víc než policie. To je pravda trochu děsivé, vzhledem k tomu, že sebou nosí útočné pušky, které v některých případech sami převyšují maximálně o hlavu (v metru jsem viděl vojáka, který by si v ČR snad ani nemohl sednout v autě na přední sedadlo spolujezdce, protože by nesplnil zákonnou podmínku, výšku 150cm). Postřeh třetí – zhruba 300 prodejců v okolí věže prodává zcela totožný sortiment – makety věže. Během čekání na zakoupení lístku vás polovina z nich stihne oslovit, někteří i vícekrát. Pak následoval Vítězný oblouk a jeho prohlídka a pěšky jsme šli směrem k Louvre. Cestou nám ale zastoupila nejvíc sexy promenáda, kterou jsem zatím navštívil. Champ Elysée je zhruba jako Václavák. Jen třicetkrát delší, dvacetkrát širší a 794x zajímavější. Mimo obřího Virgin megastoru, kam Marosh ve čtvrtek alespoň nakouknul jako do svatyně, jsme se zasekli v obchodu Celio, kde si Marosh pořídil nějaké nové hadříky. Nejhorší je, že jsem si málem i já pořídil bundu, bohužel neměli velikost L. Pěkné věci za docela normální ceny oproti tuzemsku jsou v Paříži normální. Pokud tedy nenakouknete zrovna do výkladní skříně obchodu Cartiér.

Louvre jsme proběhli po povrchu již za tmy a neomylně jsme zamířili k Notre Dame, kde nám došlo, že nás bolí nožičky. Metrem jsme proto jeli do buzní čtvrti Marais, ale metro v polovině cesty zastavilo (ve stanici) a francouzské hlášení se neslo ve stylo, že někdde daleko před námi se něco stalo. Jediné slovo které jsme dešifrovali, byl název stanice Voltaire a taky „traffic“. Přestoupili jsme proto na jinou linku a nakonec jsme vystoupili na Republique. Odsud jsme se vydali náhodným směrem a hledali jsme místo, které by nevypadalo jako McDonald, sushi bar, příliš snobské nebo čína. A nakonec jsme opravdu nalezli! Podnik se jmenoval La derniére séance a naleznete jej na 24. avenue de la Republique. Jen pro informaci jsem si dal podivnou kombinaci – salát Cesar s kuřetem za 11e a grog 5e. Marosh mě ale se svým mixem pití a jídla s přehledem trumfnul, protože si objednal steak s vejcem (12e) a piňacoládu za 10e. Vše donesené bylo naprosto skvěle chutnající a myslím, že když řeknu, že to byl ten nejlepší salát jaký jsem kdy jedl, tak ani nebudu lhát.