Přežil jsem výcvik na prkně v riflích, přežil jsem i den poté…

Milí čtenáři vítejte v roce 2011, který bude jistě veselejší, barevnější, usměvavější, bla bla bla. Jestli má cenu rekapitulovat ke konci roku předešlý rok, jde sice jen o mlácení prázdné slámy, ale lze se z toho minimálně poučit. Jaký má ale smysl básnit nebo popisovat jaký bude ten rok příští? Pokud bude platit ustálené rčení jak na Nový rok, tak po celý rok, čeká mě spousta bolesti, dost odřízených kilometrů, žádný alkohol, vřeštící synovec a taky spousta dárků, protože naše Vánoce a moje svátkonarozeniny se řešili až v první den roku.

Ale pěkně po pořadě. V pátek jsem již měl dovolenou, takže jsme vyrazili směr Jablonec, což zní jednoduše, ale ve chvíli, kdy vám nemrznoucí kapalina v ostřikovačích do -20°C tuhne při mínus sedmi a stěrače námrazu jen rozprostřou po celé ploše okna, místo toho, aby ji odstranili, se může i taková cesta docela protáhnout. Stavěli jsme i na dálnici co deset minut a nebyli jsme ani zdaleka jediní! Nakonec jsme ale přece jen dorazili do Jablonce, u kluků se najedli a potom se jelo na modrou sjezdovku Javorník. Nenávidím sníh, neumím bruslit, neumím jezdit na sjezdovkách, jediné co jsem kdy zkusil byly běžky. Takže Maroshův plán dostat mně na prkno zněl jako naprostá utopie a já jsem neměl v úmyslu couvnout. Moje odhodlání neustoupit ale začalo dostávat velké trhliny, když mi Pavlova maminka půjčila oteplovací elasťáky pod rifle. Ano, vybaven nulovou znalostí toho, jak se vlastně na snowboardu člověk pohybuje jsem najednou jsa oblečen v rifle, normální rukavice a půjčené boty stanul s půjčeným prknem v ruce. Nemá smysl tu popisovat, jak jsem blbě vystupoval z lanovky nebo kolikrát jsem hodil držku. Na mém blogu se přece nebudu zabývat mými neúspěchy, ale naopak úspěchy.

Takže za zhruba dvě hodiny jsem se sice nenaučil se ze snowboardu zvednout na zadní hranu (pořád mi to prkno utíkalo), ale bez problémů jsem vstal na hranu přední. A ačkoliv o den později Zbyněk po malém pokusu usoudil, že jezdím na levou nohu, odjezdil jsem si to na nohu pravou. A protože jsem uměl vstát jen zepředu (face to snow), odjezdil jsem si to komplet po zádech. Chvíli mi trvalo, než jsem získal trochu sebejistoty, ale můj druhý sjezd zabral zhruba jen dvakrát tolik času, co sjezd Pavla a Maroshe. Další důkaz toho, že se světem je něco špatně. Bez helmy, chráničů, brýlí a v riflích se může učit na prkně jen idiot. Tady jsem!

Poté jsme odjeli na chatu Vojtových rodičů. Sauna je skvělý vynález, alkohol taky a Activity jsou docela příjemná hra. Tousty se zkaramelizovanou cibulkou nebo avokádem a lososem rulez a semlbába (žemlovka) z vánočky zavání kuchařskou magií (viva Apetit). Řídit dnes zpět jsem musel já, protože při stejném objemu alkoholu jsem skoro o dvacet kilo těžší než Marosh. Inu, přežili jsme. Na dálnici jsme se potkali u benzínky se Zbyňkem na kafe, který se vracel z hor. Výčet toho co mě bolelo/bolí je následující: záda, prsa, paže, zadek, kolena, spodní hrana dlaně a lýtka.

A rovnou jsme rozbolavení zamířili k rodičům Maroshe. Tam proběhlo druhé kolo Vánoc. Funkční bondovku jsem tak nějak čekal a moc za ni děkuji. Co už jsem nečekal byl lístek na koncert Hurts, troje šíleně strakaté (a pěkné) trenýrky, dvojitý plecháč na pečení, bílé víno (nikdy neurazí) a hlavně forma na bábovku! Možná mi to nevěříte, ale já se už opravdu těším, až v ní něco upeču. A nemusí to být ani zdaleka jen klasická bábovka. Umírám touhou udělat nějaký vlastní dokonalý recept! Ale zpět na začátek. Co bych popřál sobě do roku 2011 (proč přát vám, když stejně o vašich strastech toho tolik nevím)? Takže moje přání do roku 2011 není neskromné, ale mohlo by vypadat nějak zhruba takto: „V roce 2011 bych chtěl zůstat s tím jediným klukem, který to se mnou vydržel už dva roky a chtěl bych mu dělat víc radostí než starostí.“ Já vím, zní to otřepaně a klišoidně, ale není to přání nikterak neskromné, jak by se mohlo zdát. Jsem jezevec, bubák a škleboun a není to se mnou nijak jednoduchý. Vím to. Jen jsem ještě nepřišel na to, co s tím můžu dělat…