Ne vždy jsou to dny plné radosti a pohody. Důležité je si uvědomit, že takové dny někdy prostě jsou a po nich přijdou lepší.

Takže víkend, right? Mno už jsem zažil i lepší. Minulý týden se mi na ICQ ozvala jedna stará známost (teda stará, je mladší než já) se kterou jsem kdysi chodil na debatní večery při víně. Co všechno člověka nepotká, když si po roce a půl nainstaluje ICQ. Co se týká domáacnosti, v sobotu jsme na sebe štěkali oba dva, protože jsme oba neměli svůj den, v neděli jsem měl kocovinu, která mohla za všechno. A taky bych se měl konečně naučit, kde máme v polici cukr. Zda se to vztahuje i na to, že se mám naučit, jak vidět na potraviny zabalené v barevném neprůhledném igelitu netuším…

Ale nebuďme jen negativističtí. Na svatební párty nakonec Marosh nešel, protože chce jít na koncert Kylie, na který máme koupené lístky a zase má náběh na nějakou nemoc. Takže když se dozvěděl, že slavící Filip musel kvůli zánětu produšek až do nemocnice, rozhodl se vynechat a minimalizovat ataku na jeho imunitní systém. A já? Já šel. Po dlouhé době jsem někde zůstal déle než do půlnoci. Taxíkem jsem dojel ve čtyři ráno. Snad se tohle zapití projeví v tom, že spolu Filip i Verča vydrží až na věky.

Jinak jsme víkend strávili v posteli, střídavě u plotny a oním štěkáním. Alespoň nedělní večer jsme ale zakončili usmiřováním. Dál není moc o čem psát. Filmová akademie rozdala své zlaté sošky (a sice ji přeji Christianovi Balemu, ale ten měl dostat sošku už dávno) a letos mohlo zbýt na Geoffryho Rushe, který nakonec ale odešel s prázdnou. Tak snad v úterý budu více hýřit optimismem milé děti…