Možná je to ale celé naopak. ONI nejsou mezi námi, ale MY jsme mezi nimi. Což je stále lepší varianta, než kdybychom MY byli ONI. Jen nevím, zda si tyto detaily ONI uvědomují…

Moc pěkně popsaný život pražských kancelářských krys do jednoho článku, tak to je článek o novodobých dělnících, o změně montérek na kravaty a samozřejmě o sterilním pracovním prostředí, ze kterého zřejmě občas dostanete chuť vytrhnout ze zdi nejbližší síťový kabel a jít se někam oběsit. Většina lidí k tomuto řešení asi nesáhne a včas začne chodit k psychologovi pro antidepresiva. Openspace jsem zažil (byť byl pravda komorní pro deset lidí) a v takové miniaturní verzi to nebylo tak hrozné. Pravda, tenkrát nás v Brně dost děsila představa, že pražská centrála bude lobovat za openspace jaký měla v BB centru (celé jedno patro sdílel management s ‚prostými‘ lidmi a jediným klidným místem byla zasedačka. Celá ze skla samozřejmě.) i u nás, ale naštěstí se tak nikdy nestalo. Představuji si tedy pracovníky z obrovských openspaců jako rytíře. Každý den znovu a znovu usedají na oře a vyjíždějí do boje. Perou se o svou duši, perou se o svou skutečnou tvář a během svojí práce, během vyplňování všech těch nesmyslných trouble ticketů, faktur v SAPu a vzorců v Excelu si možná ani neuvědomují, jak strašlivě deformovaní už jsou. Sedí ve firemních kotcích a bojí se jen štěknout, aby na sebe neupozornili. Nerváci si hrají na kliďase, introverti se snaží družit s ostatními, extroverti stále hledají hranice normálního chování, všichni si hrají na něco co nejsou a snaží se budit v ostatních dojem totální normálnosti. Všichni přitom trpí. A často už je to nebolí, protože vlastně nevnímají šílenost těch míst o nic víc, než kdyby jim někdo zarazil do mozku hřebík. Mozek nemá receptory, které reagují na dotek nebo bolest. Když si píchnete třísku do ruky, tak vás to bolí. Vražte si do hlavy nůž a když budete mít štěstí, ani si toho nevšimnete. Tak nějak si to představuju. Kolektivní nevědomí. Osobnost člověka snížená na maximální minimum. Lidé, kteří se dobrovolně stali stroji. Někteří z nich možná mají jakési tušení Matrixu. Že NĚCO je MOŽNÁ špatně. Depresivní, což?

No jo, když si nedám pozor, uteče mi někdy myšlenka tak daleko, že vymýšlením funkčního oslího můstku bych tu strávil pěkných pár neděl. Takže vykašleme se na přechody přes řeku pro lichokopytníky a vraťme se zpět k hlavnímu tématu, kterými jsou kancelářské prostory, konkrétně OPENSPACy. Boj o klimatizaci samozřejmě probíhal neustále i v tom našem malém kanclíku. A v dobách, kdy jsem dělal v onom třípismenném podniku se socialistickými praktikami, jsem běžně býval v létě nemocný častěji, než v zimě. Svou vinu na tom ale zřejmě neslo i 19°C na serverovně, kam jsem chodil dvakrát denně. V kombinaci s 33°C ve stínu venku, to byly vždy moc ‚příjemné‘ teplotní šoky. Aktuálně sedím v „chlívečku“ pro 4 lidi a je to daleko příjemnější. Samozřejmě pamatuju i doby, kdy jsem se po prokalené noci mohl natáhnout v kanclu, který jsem obýval sám a hodit nohy na stůl. Nebo si pustit nahlas hudbu, či mrknout na film. V pracovní době samozřejmě! Mělo to své kouzlo, ale dnes si říkám, že jsem tu dobu mohl strávit produktivněji. Možná jsem za těch pár let mohl už mluvit dobře francouzsky. Nebo hrát na klavír. Ale to jsem zase odbočil. Bavíme se o pracovním prostředí, že jo? Tak vyloženě špatná nebyla ani kancelář, kterou ve dne obývalo šest lidí. Nejraději jsem tam ale trávil noční služby, kdy jediná osoba, kterou jsem během noci potkal, byl hlídač se psem, když jsem vyšel zakouřit si ven. Tehdy jsem taky docela pařil Ultimu Online. Co ostatně jiného dělat ve tři v noci, když se vám žádný počítačový systém nehroutí? Hrát RPG a koukat v archívu ČT na Uvolněte se prosím. To byla moje volba. A co vy? Jaké je to vaše akvárium? Jaké bylo to nejlepší a jaké to nejhorší? A co vaše činnosti, které do práce nepatří? Pokud budete chtít komentovat, neuvádějte raději své jméno. Nejsem až tak moc paranoidní, ale mám své zkušenosti a kvůli tomuto blogu a Facebooku jsem již jeden vyhazov dostal.