Po běžném pracovním dni jsem se zastavil na pivko. Můj miláček mezitím zjišťoval podmínky pro naši hypotéku a potom se setkal v Qcafé se Zdenkem K., kterého jsem neviděl od loňského léta.

Fotím už pěkných pár let a focení jsem vždy vnímal jako relaxační koníček, který můžu provozovat kdekoliv a kdykoliv, s přáteli i sám. Bavilo mně zkoumat techniky focení, možnosti fotoaparátů a přečetl jsem o focení i několik knih, ale nikdy jsem nenabral odvahu fotit více komerčně, protože jsem se bál, že by se ze zábavy stala povinnost. Možná proto mně sice zajímala fotografie, ale nikdy jsem se vlastně ani moc nezajímal o svět velkých fotografů. Jistě, na pár výstav jsem zašel, pár fotografů mne zaujalo, ale že bych měl dokonalý přehled o české fotografické elitě, to se říct nedá. Asi každý v ČR zná Saudka, Vana nebo Šibíka. První dva moc nemusím, například nedávno vydaná gay kuchařka pana Vana byla čistě subjektivně těžký fotografický megaprůser (1/3 knížky byly dost rozostřené fotky jídel a kluků), třetího respektuju nejen kvůli fotkám, ale i kvůli způsobu jeho života. Včera jsem osobně poznal fotografa (mimochodem samouka), který k české elitě patří. A už dlouho jsem z nikoho neměl pocit, že z něj stříká energie na všechny strany. Fotografovi Adolfovi Zíkovi patří velký respekt za to, že vdechl život internetovému projektu Week of Life. Určitě se k němu přidám, hned jak mi dorazí fotoaparát z Nikonu.

Co jinak nového? Písnička s nevyplacenou výplatou je sice aktuální, ale trochu ohraná. Na oběd jsme tentokrát nezašli do restaurace U Bulínů, kde bylo narváno, ale vyzkoušeli jsme Konec konců blízko náměstí Míru. Nevím kdy naposled jsem jedl tak dobré těstoviny nebo kdy naposled jsem byl nadšený z meníčka, ale tohle bylo fakt moc dobrý. V práci jsem nakonec byl o něco déle, než jsem plánoval, protože jsem zjistil, že tramvaj 22 jezdí přímo z Krymské, kde pracuju, na Újezd. Je mi stydno, ale ačkoliv jsem z tramvaje vylezl v 17:57, do pár metrů vzdálené hospody jsem dorazil v 18:05 a to až poté, co jsem si raději zapnul GPS. Ano, je na čase si přiznat, že můj orientační smysl je na úrovni laboratorního potkana nadopovaného LSD, kokainem a mixem ketaminu s crackem.

Dnes se chystám mrknout do českého ústředí EA na předváděčku Crysis 2, kde budu fotit zapůjčeným fotoaparátem. Při té příležitosti si určitě omrknu i samotnou hru. Bitva s mimozemšťany v New Yorku zní pro hráče mého typu stejně lákavě jako „šťavnatý hamburger“ pro návštěvníka McDonalds nebo „desetiletý chlapec“ pro Michaela Jacksona. Trailer na hru vypadá po grafické stránce víc než vydařeně…