vyspal jsem se vcelku obstojně…

Ráno se obvykle snažím stihnout tramvaj v 6:14, abych mohl v klidu dokouřit a jet tou 6:19. Dneska jsem tak tak stihnul tramvaj 6:19, nicméně tenhle spoj znamená obstojnou šanci být v práci včas nebo maximálně pět minut po sedmé…

Už delší dobu se zkouším přinutit zase začít cvičit. Zatím jsem se dostal jen k procvičování sedacího svalstva, kdy v práci u PC zatínám a povoluju hýždě, takže to vypadá, jako kdybych souložil s někým neviditelným. Jinak jsem ovšem linej a do posilovny mě samotného nikdo nedostane.

Nyní jedním oslím můstkem obě témata spojím:

Dojeli jsme na Českou, nabrali lidi a před první křižovatkou opona spadla a scéna zhasla, obrazně řečeno. Bylo to jako na objednávku. Jedna porce klidu, ticha a tmy pro plnou tramvaj. Řidič ujišťoval dispečink o tom, že podle všech ukazatelů je všechno v pořádku, jen prostě ta tramvaj nejede a nesvítí. Pak bylo cestujícím oznámeno, že si kvůli nefunkčním brzdám mají vystoupit. Vracet se zpátky na zastávku České mi nepřišlo efektivní (zvlášť když jediná úniková cesta řady tramvají vedla skrze zablokovanou tramvaj) a tak jsem se vydal pěšky na Šilingrovo náměstí po Husově ulici. Na Pekařskou jsem došel právě včas, protože dojela první funkční 5ka. Celkem mě překvapilo, jak rychle to DmpB stihnul. Mimo této rozcvičky v mraze (aspoň jsem se probudil), jsem pomáhal jedné paní s kočárkem a poprvé v životě se mi stalo, že mi nabídla k nesení držadlo. To bylo příjemné. Pak následovala cesta pěšky na firmu, protože jsem samozřejmě nestihl jedinou linku co mě hodí až před firmu – 401 a 402. Nakonec jsem došel na firmu 15 minut po sedmé, ale s poměrně dobrou náladou.