prodloužení hry bylo odpískáno – byl jste božský, pane Božský…

Problém s tím, když si bloger dá předsevzetí neblogovat je ten, že internet je všude. Dalším problémem je psychická závislost na blogování. Zatímco jsem nechtěl, aby byla určitá těžká chvíle mého života na internetu v přímém přenosu, věděl jsem, že jednou blogovat zase budu. Bylo to jen pár dní, ale popravdě se mi uplynulé dny vlekly jako věčnost. Takže nakonec vám můžu pustit všechno ze záznamu. S trochou ironie bych mohl říct: „Romance jak prase“. Ale popravdě řečeno, nic opravdovějšího jsem zatím nezažil…

28.1. – 17:30
Foret na mně vždy působil docela dost nechutně. Proto mně překvapil jeho videoklip Expert. Video sice levně vypadající, ale přesto aspoň na konci vtipné, Foret v něm nevypadá jako vypočítavý hajzlík a i když v písni zůstal u bezbarvé břečky, alespoň nezapáchá. Prostě mně překvapil a docela příjemně. Změna…

29.1. – 02:25
Celý den, kdy jsem nespal mi bylo mizerně. Venku mrazy trochu polevily. Topení mám na maximum a stejně je mi zima, že se třesu i pod peřinou. Monika i Hanka mi říkaly, že je to z nervů. Asi mají pravdu. V Alfě jsem si nechal do pondělí napsat dluh, AdaMM pak za mně večer vzal dvě matonky a cigarety ve Švandovi. Raději jsem si tu poslední stokorunu nechal. Za celý den jsem měl jen vodu, dvě kávy a nakonec jsem do sebe dostal i jeden párek v rohlíku. Popravdě jsem pak asi 15 minut přemýšlel, zda jej nevyzvracím. Ještě teď se mi dělá zle, když o jídle jenom píšu. Cigarety zakoupené v sedm večer, jsem zlikvidoval za 7 hodin. Během večera to celkem šlo, tlupa ve Švandovi mně naučila karetní hru Bang. Pak dorazil i Bobotik. Už bylo k druhé v noci a raději jsem odešel na autobus. Trochu mi připomněl Božského, protože s ním bydlí na privátě. Bude to chtít čas. Spoustu času, ať už to v pondělí dopadne jakkoliv. Já nevím zda to spolu máme ještě zkusit nebo ne. Když to zkusíme, bude trvat pěkně dlouho, než mu začnu věřit. Když ne, budu si vyčítat, že jsem ho nechal jít, protože moc dobře vím, co jsem k němu cítil. Nebo cítím? Jednu chvíli se ve mně míchá všechno a v té další chvíli absolutně nic. Prázdno. Asi bych se měl věnovat spíš práci, ale moc mi to nejde. Trochu mně to děsí, za necelé dva týdny mám promítat v Roxy. Aspoň jsem se podíval na popruhy, co mi došly na PC. Jsou pěkné a k červené bedně počítače nádherně ladí. Nevím jaký film si pustit na dobrou noc. Asi skončím u něčeho, u čeho nemusím přemýšlet. Možná Mission Imposible, to je tak šílený film, že je to spíš parodie…

29.1. – 10:50
Měl jsem sen, že jsem se musel v šest vzbudit. Byli v něm obrovští křížencí ptáků a asi lvů. Vždy, každý den, když se sešeřilo, tak přiletěli a nenechali na ulicích města nic živého. Byli strašně agresivní. Patřil jsem do nějaké sekty. Jednou jsem musel kličkovat pro vodu. Podruhé jsem prostě jen nevychytal fakt, že se setmělo. Musel jsem i zůstat přes noc v krámu. Prožil jsem tak mnoho noci a díval se jak ty ze sekty, kteří se odhodlali bránit vchod našeho sídla ty bestie zabíjí. Měli obrovský zobák a zlé žluté hadí oči. Už se mi zdály i lepší sny…

30.1. – 00:10
Původně jsem vyšel jen na halušky, ale domů jsem se dostal až teď. Zase jsme hráli Bang a předtím se bralo se hodně vitamínů C, H a T. Jíst už můžu. Asi dost pomohla ta tráva. Po haluškách jsem měl buchtu od AdaMMovi maminky a taky jsme si s AdaMMem dali na polovinu kuřecí křidélka v Pivním baru. Taky jsem poznal co to je PANDORA.COM a jsem z toho nadšený. Genom hudby byl opravdu skvěle zmapován a tohle virtuální rádio kombinované s jukboxem umí podle zadaných interpretů opravdu najít hudbu, která odpovídá vaší vlně! Netěším se věru na zítřek. Nevím, co se stane. Ale asi to nechám na Božském. Já budu rád, když v tom ještě zkusíme pokračovat, ale bude to znamenat dvě věci. Jednak to, že ta ztracená důvěra se bude obnovovat jen velmi těžko a pomalu, jednak to, že už nebude mít klíče od mého bytu. Opravdu nemám zájem jednou zjistit, jak si to rozdával v mém bytě na mé posteli s někým jiným. Má to vůbec v téhle situaci cenu znovu zkoušet? Já myslím, že má. Ale to se vlastně už dozvím velice brzo.

31.1. – 01:23
Když jsem mu kolem oběda poslal SMS, kdy se sejdeme, napsal mi Božský jen, jestli má něco říkat nebo jsem s tím počítal. Odepsal jsem že nepočítal a že to cosi vypovídá o tom, jak cítí potřebu řešit současnou situaci (chodime/nechodíme/zkusíme to ještě spolu?). Na to mi odepsal, že tentokrát žádnou výmluvu nemá a prostě chtěl zůstat o den víc doma. Jinak to byl klasický den. Místo doma jsem den trávil u Bangu. Docela návyková karetní hra. Akorát jsem byl asi 5x šerif a to byla docela nuda, byť se zákonu povedlo 2x zvítězit. Dluhy z víkendu jsou splaceny a zaplaceny. V kuželkách jsem si zlepšil svůj velmi slabý osobák na 81/63, což je stále velmi slabé, ale lepší se to co týden a hraju to teprve měsíc, takže se nebojím toho, že už blízko je ta doba, kdy budu házet 180 a budu použitelný do firemního družstva. Jen je otázka, zda v té době budu ještě stále na stejném oddělení nebo ve stejné firmě. Je tu totiž i možnost přesunu pracoviště. Měl bych to asi 15 minut pěšky z baráku, ale zvykat si na nové kolegy je přesně to, co nechci. Jsem spokojený s těmi co mám.

31.1. – 22:45
Poslední zápisek do Notepadu. I když část mně doufala, že to ještě spolu zkusíme, tak jsem to rozhodnutí nechal na něm a on se vyjádřil. Nebolelo to tak moc. Sice ještě stále, když tento zápisek píšu, visí jeho mikina i sako na mých dveřích v pokoji, ale vím, že v této chvíli to tak má být. Třeba se ještě někdy v budoucnu dáme dohromady, protože se rozcházíme jako kamarádi (moc takových rozchodů jsem neměl), ale doufat v to by bylo čiré šílenství. Stejně jako ho držet ve vztahu se mnou. Divil se on, divil jsem se i já, jak to nesu. Ale nějak mi nezbyla jiná možnost. Nesu to poměrně v pohodě jen kvůli tomu, že jsem umřel už v sobotu. Duševně. Během víkendu jsem si uvědomoval, že to co slyším v tunelu, jen oznamuje nevyhnutelné (pane Andersone – interní vtípek). Za poslední dva měsíce jsem byl tolikrát na dně a vyplakal tolik slz nejen o samotě, že další už prostě nejsou.
Několikrát mi naznačil, že se pokoušel přinutit mně milovat kvůli tomu jaký jsem člověk. Prý nikoho podobného nepoznal. Jsem za to rád, protože nikomu jsem se v životě neodhalil víc, pro nikoho jiného jsem se ve svém životě nedokázal tak měnit. A přesto, když jsme došli k místu, kdy mi vrátil klíče od bytu, jsem věděl, že to je správné. Vzal jsem si je sice s lítostí, že končí ty fantastické chvíle, kdy jsem ho mohl objímat, prohrabovat se mu vlasama a líbat ho na krku, ale ty chvíle tu byly a dokud tu jsem, tak i nadále budou. Ve středu (tedy dnes) si dojde pro věci ke mně, zabalí si kartáček na zuby, dá mi možná poslední pusu na čelo a občas zavolá, jestli nechci jít na kafe. Snad to výjde s tou posilovnou a budeme tam chodit spolu. Tak to je a ač nerad, budu muset vzít na vědomí, že mám o dalšího buzního kamaráda víc (už jsem vám říkal, že nesnáším buzny?).
A jinak? Nevím co mi budoucnost v tomhle přinese, ale dal jsem si předsevzetí, že
další vztah už hledat nebudu. Pokud někdy příjde, budu rád, ale plánovat si jej nejde i kdybyste si prst v prdeli zlomili. Občas mám dojem, že mi tenhle vztah dal do života víc, než posledních pět let. Byl jste božský, pane Božský…

P.S. Skoro se stydím za to že nebrečím, není mi špatně a zle jak v sobotu. Ale možná, že právě to je znamením, že jsem ho opravdu miloval. Nevím, nikdy jsem podobný rozchod nezažil…