miluju všechno, i ten neurčitý svíravý pocit z téhle podivné doby, který se čas od času vrací, vždy s větší a větší intenzitou, abych ho zaplašil a zároveň si uvědomil, že ten pocit se vždy vrací silnější než dřív…
Miluju svět a miluju lidi okolo. Miluju ten pohled skrz špinavé okno na které dopadají kapky z oblohy. Miluju ten výhled, kdy se pod špinavou oblohou rýsují komíny špinavé továrny. Miluju ten shon malého velkoměsta. Rád se procházím ulicemi s očima na stopkách a podvědomím strachem z toho, že za tamtím rohem mně někdo zkusí připravit o peníze. Baví mně politické debaty, které nikam nevedou. Ohňostoj marností, který ozařuje tohle smutné místo.
Miluju své rituály, které nemají žádné opodstatnění a o kterých už ani nevím, jak jsem k nim přišel. Nesundávám svůj prstýnek když nemusím. Je poslední co mi zbyl a připomíná mi jednu z mála lásek na kterou nechci zapomenout. Je daleko a ztracená a já miluju ten zvyk babrat se ve vlastní minulosti. Teď mám lásku jinou. Cítím, že se život kolem mně zrychluje a já přestávám stíhat to co dřív. Miluju ten pocit cizosti v lidech. Mám slabost pro kávu ve své oblíbené kavárně. Jeden z dalších rituálů, jehož počátek se mi ztrácí v mlze. Miluju tenhle svět, protože není sterilní. Není čistý. Je nedokonalý. Nedokonalý jako já nebo kdokoliv jiný v tomhle ušmudlaným městě.
Jen si to občas musím říct hodně nahlas, abych tomu věřil.
Co to? co se deje?
monologJo, občas mám taky touhu si takovýhle věci říct nahlas, takže mě asi tenhle příspěvek donutí založit si svůj blog, kterej budou číst aspoň mí kámoši a já si začnu trochu věřit…
Sila slova!Napadla me totiz uplne stejna vec! :)
Doufám, že hned poté, co to Kombajn dopsal se nezhoupnul na půdě :)))-*
(to je ale krásná půdička pane Knotek, tady se to bude věšet)
hihihi