musím se smát a není to smích kryjící zklamání…

Tenhle den byl vlastně divný. Ráno se stavil opravář a šance že v brzké době zemřu při výbuchu plynu v koupelně, rázem klesla o několik desítek procent. Pak jsem se vrátil do práce, ale nebyl jsem tam nijak dlouho, protože dnešní den měl kvůli opravě plynu o několik hodin méně.

Cestou jsem se stavil v Zemance, rezervoval si stůl na večer a šel jsem vybrat posledních 200 Kč z účtu před výplatou. Doma jsem za pár hodin sesmolil minutovou animaci na jednu brněnskou open-air akci (reklama), odeslal jsem link s výslednou animaci příjemcům a pomalu se oblékl na večerní zápas. Zničeho nic, jsem ale dostal tak mizernou náladu, že by moji škodolibost mohla potěšit jen menší katastrofa planetárního rozsahu. Ještě jsem po SMS vzkázal, že na kafe zajít můžu kdykoliv jedné duši, která zrovna byla se svojí spřízněnou duší. Mno a pak jsem AdaMMa požádal o to, aby na mně vůbec nemluvil. Prostě depka, kterou obvykle řeším tak, že vypnu mobil, před dveře v bytě přisunu skříň (obrazně řečeno, žádnou v blízkosti dveří nemám) a zabarikáduju se uvnitř bytu a uvnitř sebe. Ani poté, co se naši dostali do dvou brankového náskoku jsem necítil náznaky radosti. Nakonc jsem sáhnul ke krajnímu řešení – vylepšení nálady pomocí chemických reakcí. Objednal jsem si horkou čokoládu a přisypal dva pytlíky cukru (což je zvěrstvo, sám kroutím pokaždé hlavou, když si někdo do už tak sladké čokolády sype cukr). Tenhle trik zabral a jak jsme postupně kazili hru, začala se mi zlepšovat nálada…

Hlaváč měl prostě smůlu a dost ho lituju, protože to čemu bude čelit v mediích v následujícím období je na sebevraždu (pro ty co hokej nesledovali – tečnul si puk do brány). Ale takové věci se prostě stávají a svět se kvůli tomu nezačne otáčet na druhou stranu. Nájezdy na bránu, byly pak adrenalinové. Divil jsem se, co dělá v americkém týmu na nájezdech obránce, ale ukázalo se, že on jediný dokáže překonat Vokouna. A jak krásně! Byl to moc pěkný nájezd a USA tak vyhráli zaslouženě. Noční rozjezd připomínal spíš odvoz pozůstalých z kremace. Tolik protáhlých xichtů pohromadě, to bylo skoro na fotku. Ale nechtěl jsem provokovat. Aspoň ne moc, tak jsem jen utrousil: „We are greatest“ a usmíval se na celý autobus. Důkazem toho, že si toho nikdo nevšimnul je tento zápis. Dokonce mi ani nikdo nic nezlomil.

Co říct závěrem? Musíme najít pozitiva a i ty tu jsou. Máme tak šanci fandit našim východním bratrům. Opět se zvedne produktivita práce a já budu mít víc času na večerní práci s PC, než jsem měl, když jsem sledoval postup našich hokejistů šampionátem. No a třeba ubude překupníků s lístkama. Dobrou noc a hlavně se usmívejte!