dostal jsem vázou do hlavy a pak si užil AC/DC ve skyboxu v O2 aréně…

Plán byl jasný a jednoduchý – odmrazit a umýt ledničku. Čekal jsem, že je to práce na půl hodinky, ale je vidět, že o některých věcech moc ponětí nemám. I když musím přiznat, že jsem to mohl zvládnout i rychleji, kdybych neničil vybavení Maroshova bytu. Během umývání ledničky jsem totiž byl lehce inzultován vázou, kterou moje usilovné drhnutí ledničky popostrčilo k tomu, aby se podívala na zem (původně stála na ledničce, kam jsem ji postavil včera večer, protože mi překážela na kuchyňském dřezu). Pravda, trochu se zadrhla o moji hlavu, přesto ji to nezbrzdilo natolik, aby tento odvážný výlet přežila. A tak jsem střídavě umýval ledničku a střídavě sklízel skleněné střepy a vodu z podlahy. No co vám mám povídat, po umytí ledničky a mrazáku jsem se cítil jako po třech číslech s Maroshem (mimochodem konečný stav je 9:11).

Čekal jsem, že mi zbude víc volného času, ale nakonec jsem nestihnul ani vyžehlit všechno prádlo, které jsem měl v plánu. Protože vím, že Marosh nežehlí rád a to obzvlášť košile, tak jsem se zaměřil hlavně na ně. Pak jsem si ho vyzvedl v práci, najedl jsem se na Floře a šli jsme se podívat na Parukářku, ze které je fajn výhled na Prahu. Z ní jsme potom jeli už rovnou do O2 arény, kam mířilo dalších 17 000 lidí, protože AC/DC vyprodali koncert za 2 dny. Už u metra postávali lidi, kteří v rukách svírali cedule "Koupím lístky". Marosh naštěstí vyhrál VIP verzi, takže jsme se vyhnuli všem frontám na pokladnách 1-9 a od metra do sky boxu nám to mohlo i s prohlídkou zabrat 15 minut. Příjemné překvapení v podobě popelníků na stole (= smí se kouřit), takže jsem si mohl během čekání jednu zapálit. Pro deset lidí v boxu pak vlastní asistentka (která hlavně nosila chipsy a točila pivo). Na chodbách většina zaměstnanců na potkání pozdravila, prostě pěkně vymyšlený systém toho jak snadno a rychle vnutit člověku pocit, že všechno se točí okolo něj. Dá se pochopit, že si lidé za takový pocit rádi zaplatí.

Náš box s číslem 344 byl skoro přímo naproti pódiu, což znamenalo dvě věci. Z té lepší stránky to znamenalo mít solidní přehled o dění v celé aréně, z té horší – byli jsme daleko. Všichni na pódiu byli tak maličkatí, že jsme stejně většinu času koukali na LEDky, což je asi jediná vada večera, protože naštěstí se projekce věnovala v drtivé většině času muzikantům a dění na pódiu. Předskokani The Answer neurazili, ale ani neokouzlili. Zato už samotný nástup AC/DC předznamenaný skvělým animovaným intrem, které skončilo příjezdem parní lokomotivy na pódium byl plný energie a nelze hodnotit jinak, než 10/10. Zpěvák Bryan Johnson je sice už takový taťka, nicméně Angus Young křepčil po pódiu a lítal ze strany na stranu, jak kdyby to měl být jeho poslední koncert. Zpočátku jsem jej podezříval z toho, že jeho energie nákladního vagonu plného koksu je jen známkou toho, že koupil neředěný a kvalitní materiál, ale ten člověk mě dostal. Doufal jsem, že budu moci použít vtípek, že ke konci už měl jen energii vagónu koksu zpola vysypaného, ale on skoro nakonec dal takové kytarové sólo, že jsem jen zíral s otevřenou pusou. Ostatně celý koncert měl náboj a jednoduchý vývoj. Když jste začali mít pocit, že teď to kapela rozjela a lepší to být nemůže, vzápětí celá show gradovala ještě do větších otáček. Tahle kapela velmi dobře ví, jak ovládat davy. Rozhodně to byl jeden z nejkrásnějších koncertů jaký jsem kdy zažil, dost možná nejlepší. Víc to nemá smysl rozpatlávat. V přehrávači si zase tak moc často hard rock nepouštím, nicméně AC/DC naživo? Nářez, sekec, mazec největší. Ta registrace do klubu Sazky se ná myslím dost vyplatila (lístky Marosh vyhrál právě tam).

Z arény jsme zmizeli do metra a rovnou domů. Ráno jsem vstával v 5.45, abych stíhal autobus v půl sedmé do Prahy. Něco po deváté jsem už dorazil do práce. Čekají mně v Brně jen tři dny a pojedu zpátky, v pátek mám v Praze domluvený i jeden pohovor a pak nastane další víkend s miláčkem. Už teď se mi po něm stýská…