čtvrtek až neděle pohledem nás obou…

Čtvrtek: po práci jsem jel do Prahy, koukli jsme na "Ano, šéfe" a já u toho montoval "novou" grafiku pro Maroshka. Nešlo o žádnou nadupanou novinku, pořídil jsem ji v bazaru na Zábrdovické 12 za stovku. Klasický Radeon 7500 s pouhými 64 MB paměti, tedy nic na čem by se daly pořádně hrát hry, ale to se stejně na Celeronu (Maroshův procesor) nedají. Důležité je, že nyní má Marosh možnost zapojit počítač do TV (respektive ho mít permanentně propojený) a můžeme tak sledovat filmy ze stolního PC na televizi. Napadlo nás, že bychom mohli v sobotu zajet na výlet do Slaného, kde leží ona testovaná restaurace, ale to nakonec moc nedopadlo.

V pátek ráno jsem jel do Motola. Kontrola u docenta Klozara byla na 5 minut a u toho mi stihnul i vytáhnout zbylý steh. Pak jsem jel naproti Mroshkovi na Dejvickou a pak jsme jeli pro změnu zpátky do Motola, podívat se do míst, kde Marosh trávil civilku. Společně s pár lidmi (mezi nimi byl i starý známý Jim) jsme se najedli v místní jídelně a pak jsme to vzali přes Anděla na Budějovickou, kde jsme měli rande s paní Váchalovou, což je taková vitální paní, která mi dala pár rad do života ohledně Maroshe. Má svůj pohled na svět a evidentně má ráda jak Maroshe, tak jeho expřítele Tomáše (grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr :D ). Pak měl Marosh telefonický pohovor v angličtině (kde si vedl dle očekávání dobře) a pak jsme šli popřát k rodičům sestře Mirce k nedělnímu svátku.

Sobotu jsme začali návštěvou pohotovosti v Thomayerově nemocnici. Marosh byl totiž doposud tak zaneprázdněný a věnoval se hledání práce natolik, že podceňoval nějakou přicházející virózu. Pak jsme se vrátili zpět k domovu a já šel nakupovat. Miláčkovi nebylo nejlépe, takže padl plán s výletem do Slaného, ale já byl vyslán za rodičema pro pár kousků perníkové buchty. Pak jsem znova nakoupil v DBK (granko a pár ingrediencí na dozdobení perníku, čerstvé vitamíny pro Maroshka) a došel jsem domů. Na schodech jsem potkal Pepíka s Robinem, kteří tam čekali (a jeden z nich čekal urgentně na možnost použít WC). Nějak jsem si neuvědomil, že jsem Maroshka zamknul a vzal si i jeho klíče, abych se dostal do baráku rodičů. Nejlepší zářez dne však teprve zbýval. Cestou od rodičů do obchoďáku jsem si totiž kontroloval, zda mám klíče (měl jsem zakázáno je nosit na krku na šňůrce) a tak jsem v přízemí paneláku prohraboval batoh a odložil misku s perníkem na parapet okna a pak ji tam nechal. Ano, hněv Maroshkův, poznal jsem na vlastní kůži (ale uznávám, že tohle bylo extra číslo, co jsem předvedl). Naštěstí nám to hodil táta autem. Snad v rodině nebudu vypadat jako nesvéprávný blbec…

Jinak jsem měl spoustu novinek od kluků, některé z nich (týkající se lehce i mého minulého života) zněly fakt neuvěřitelně, ale docela jsem se u nich bavil (boží mlýny melou pomalu, ale jistě). V neděli jsem pak udělal zdravý oběd (šlo o zeleninový salát s kostkami hovězího masa) a podle toho že si ho dopřál Maroshek i k večeři, tak asi nebyl nejhorší. Zatímco Maroshek střídavě pral a potil se, vydal jsem se koupit nedělní moučník do blízké cukrárny Hájek Světozor (mají fakt moc dobré kousky). Pak jsme věnovali chvíli hledání zaměstnání z postele (každý na svém notebooku) a kolem šesté jsme se konečně dostali k tahání kabelu. Nemoc, ne-nemoc, Maroshek musel na chvíli z postele a pomáhal. Nakonec se nám to přece jen povedlo, byť jsem byl chvílemi docela nerudný (přiznávám a kaju se). Večer jsme koukli na film International, což byl docela zkouknutelný film.

———————————————————————————————————
a pro dnešní den tu máme speciálně i Maroshkův pohled na víkend :)

Marosh má totiž v poslední době pocit, že je miláček nějaký stručný při psaní blogu… Na víkend jsem původně naplánoval výlet do Sv. Jana pod Skalou, kde je úžasná vyhlídka, ale když jsme pak koukali na Ano,šéfe!, navnadil jsem Mílu na Slaný, neb krom oběda ve slušné restauraci jsem jemu i Robímu s Pepíkem chtěl ukázat město, kde jsem strávil dětství, do Prahy jsem se totiž přesunul až ve 3. třídě ZŠ, a taky v okolí Slaného je pár menhirů a zajímavých míst, včetně Lidic na zpáteční cestě. Mno, tak příště, neb bohužel jsem celý pátek vyloženě prokašlal, absolvoval dva důležité pohovory, z nichž by se mohla přeci jen nějaká ta práce vyrýsovat, nicméně celý týden byl psychicky dost vyčerpávající a ona unavenost se projevila bohužel i na mém zdravotním stavu… Ale v Pá jsem stihl Mílu vzít mezi bývalé kolegy – a na to, že tam už 5 let nepracuju, s pár z nich jsme dodnes dobří přátelé a musel jsem ho představit zejména Svatce, která byla dlouho takovou mou druhou mámou :-) A všechno se dílem náhody asi točilo ten den kolem prací, neb posléze jsme měli kafe s mou vůbec první šéfovou, která Mílu dokonale rozebrala a občas ho také asi štvala, neb ona je vlastnostma dost podobná mému ex a její srovnávání Mílu občas pěkně zvedalo ze židle, ale jsem rád, že to přežil, neb tahle paní je prostě svá a hodně jsem se od ní naučil nejen v pracovním životě… A vážím si toho, že miláček se nebrání seznámení s nikým z mého života… a mě pak čekal ještě půl hodinový pohovor na prověření mé úrovně znalosti angličtiny, z čehož se vyklubalo příjemné plkání o všem možném a se svou AJ jsem obstál.

Sobotní den nebyl dle mých představ, neb kašlal jsem stále víc a víc a radši zajel na pohotovost, neradno podceňovat, když člověk potřebuje být fit na pohovory, že? Alespoň návštěva Pepíka s Robíkem byla potěšující a vtipná, i když se mě miláček snažil uvěznit doma :-) Ovšem jeho zanechání koláče u našich na schodech bylo vrcholem vtipnosti celého dne, i když jsem měl zpočátku chuť ho uškrtit :-) Na to, jak je miláček organizováný, tenhle víkend měl asi víkend blbec :-)

V neděli jsme se dlouho váleli v posteli, probírali mé možné pracovní pozice, které mi nedaly celou noc spát – holt my Váhy musíme opravdu zvážit všechny aspekty – ne že bych teda k něčemu dospěl… Drahý udělal k obědu výborný salát – a je kouzelné, jak máme oba jiné metody vaření a oba jsme s výsledkem dané snahy nespokojeni, já si ale opravdu pochutnal.
Sakra, já si snad budu muset založit vlastní blog či co :-)