Přemýšlet o životě… Tolik k předsevzetí. Skutečnost dopadla samozřejmě naprosto jinak. Ve středu jsem se NEHORÁZNĚ ožral. Odhad je kolem 8mi piv a jednoho High Society. Před pár lety pohoda, dnes pro netrénovaný žaludek Sodoma Gomora. Chlastali jsme do tří a během naší kalby zašli i do tak obskurních míst jako je klub METRO. Tam už zůstalo jen zdravé jádro Eva, Franta, já a Jiří. Jiří je okatě pohledný kluk s plochým břichem a muším pasem, který je zadaný, ale k flirtování ochotný. Vše samozřejmě probíhalo jen v otázkách a odpovědích. Můj smysl pro věrnost sice alkohol postupně lehce nabourával, ale v tomhle jsem prostě na sebe tvrdý. A tak jsem i po skoro 20ti měsících zůstal Maroshovi vzorně věrný.

Nastavil jsem si budík na 9:00, takže mi neúprosně odpočítával 5 hodin spánku. Můj žaludek ovšem ranní vstávání nevzal moc v pohodě. Když jsem svoje vyschlé hrdlo zvlažil trochou vody, kterou mi donesl večer František, došlo na zvracení první. Zvládl jsem jej vzorně do mísy, přestože jsem byl tak opilý, že jsem při chůzi vrávoral. Po chvíli jsem musel jít zvracet znovu. V té chvíli bylo jasné, že na Pracovní úřad do Rosic asi v 10:40 nedorazím. Po pár minutách ležení jsem si nicméně troufnul na sprchu a vyrazil jsem na tramvaj. Nebudu lhát. Bál jsem se že budu zvracet v tramvaji. Bál jsem se i později při nástupu do autobusu, zvlášť proto, že moje jediné zvracení spjaté se ziskem modré knížky zažil naprosto stejný řidič, který mi právě podával jízdenku. Největší debil za volantem autobusu v okrese proslavený hláškou pronášenou na přecpaný bus: "Postupte si dozadu nebo nikam nejedeme". Podruhé bych mu autobus zazvracet nechtěl. Nakonec jsem to zvládl i když to mohlo být jen přičiněním Boží prozřetelnosti, neboť dálnice Brno-Rosice není zrovna ukázkou umu českých stavitelů. Tento úsek je spíš imitací kolotočářských atrakcí. Každopádně jsem dojel na Úřad Práce s totálně motajícím se žaludkem dvě minuty poté, co pracovnicím na úřadě začala odpolední pauza. Byl jsem tam naštěstí sám a za těch 30 minut jsem nenašel odvahu se posadit, jen jsem chodil jak lev v kleci a modlil se ať to nehodím, protože jsem cítíl, že se TO blíží. Neposadil jsem se ani u slečny v kanceláři. Vysvětlil jsem jí, že je mi zle a že postojím, ona bleskurychle pochopila, že má pracovat rychle a za pár minut jsem odcházel. Právě včas na to, abych si koupil colu v blízkém baru. Prý mi spraví žaludek. Zaplatil jsem ji, s colou v ruce jsem doklopýtal ven a tam jsem potřetí hodil dřív, než jsem se stihnul napít. Po pár minutách dodávání si kuráže jsem se nakonec z té Coly napil. A Marosh měl pravdu. Pomohla mi.

Když pro mě přijel otec, žaludek už vypadal stabilizovaně. Další zastávka byla pro moje životní úspory, které mi rodiče nyní svěřili. Spořili mi na knížku, která se bez pokuty dá vybrat jen jednou za dva roky, ideálně když je úplněk a Neptun je v konjunkci s Uranem, to celé s úrokem pod procento. Paní z ČS jsem přesvedčil, že opravdu žádné další spořící konto nepotřebuju a paní mi vysvětlila, že peníze nelze poslat do jiné banky, ale jen vybrat v hotovosti. Takže do Brna jsem přijížděl vlakem v jakž takž použitelném stavu a s batohem, ve kterém bylo mimo notebooku a foťáku taky 120 tisíc v hotovosti. Rodiče mi samozřejmě moc nedůvěřují. Stále mám v jejich přítomnosti pocit, že je mi 10 let a ztrácím klíče. "Určitě to někde ztratíš!", pronesla máma za souhlasného mručení otce: "Ne že někde usneš nebo to zapomeneš." Nakonec jsem je přesvědčil, že když mám AXA účet, hodím peníze přesně tam hned po příjezdu vlaku. Souhlasili a já jim ve mne vloženou důvěru oplatil tím, že jsem jim slíbil, že jak budou peníze v suchu, tak jim okamžitě pošlu SMS. Problém s nízkonákladovými bankami je ten, že operace s hotovostí jsou tu problém. Tak jsem se na pobočce AXA dozvěděl, že vklad v hotovosti v ceníku není jednoduše proto, že jej banka nedělá. Věděl jsem docela přesně, že nechci využívat vkladu přes Sazka terminál do mBank, protože úroveň znalostí obsluhy těchto strojů se zpravidla minimalizuje na podání Sportky a nabití kreditu mobilu. Nakonec jsem potupně vešel do pobočky ČS a peníze vložil Maroshovi na účet u ČS. Odsud se dostanou do AXA snadno.

Zkoušel jsem i zavolat pár kamarádům, ale na většinu z nich jsem měl jen pracovní číslo. Všichni do jednoho byli nedostupní. Kolem čtvrté jsem dostal odvahu si zapálit cigaretu. Kolem půl páté jsem si dal malé pivo a kolem páté večer jsem se konečně začal zajímat o to, zda není nejvyšší čas na snídani. Tu jsem pořešil kolem šesté. Následovalo setkání s novomanželi Lísalovými, Turbem a potom zpět za Frantem, Evou a Sandrou. Byly to náročné a krásné dny. Dnešní probuzení s OLE mi ale připomělo, že je čas vrátit se za mým přítelem. Už se moc těším Maroshku!