Game over, moje angažmá coby bulvárního novináře skončilo. Nakonec ale musím říct, že se mi vůbec neodcházelo lehce. Asi bych nespočítal kolikrát jsem za ty dva měsíce měl chuť s tím seknout, ale bylo by strašně nefér neříct, že to byla obrovská škola. A za to musím poděkovat v dobrém hlavně mojí kolegyni v oddělení. Byla možná občas docela nekompromisní, na stranu druhou mě nutila ze sebe vymáčknout víc a ono to víceméně fungovalo. Nakonec jsem ale dostal nabídku na pozici v serióznějším plátku. Lepší plat a menší časová náročnost bez služeb do půlnoci nebo víkendu nakonec rozhodla. Je nutné si přiznat, že můj osobní život stál v poslední době za starou belu, to nemá cenu zakrývat. Asi bych to ještě půl roku psychicky i fyzicky vydržel, ale za jakou cenu, to nedokážu odhadnout. Taky jsem došel poznání, že míru mojí kreativity jsem možná přeceňoval. Budiž mi útěchou, že alespoň jeden z mých nápadů měl docela úspěch. Ostatně ozval se sám Jiří Paroubek a chtěl omluvu za to, že jednu z citací v článku nikdy neřekl. Z jeho strany šlo samozřejmě jen o další v sérii lží, protože daný citát řekl před lety pro týdeník Respekt a citovaly jej i Hospodářské noviny.

V minulosti jsem stejně jako většina mých známých taky opovrhoval bulvárem a obzvláště jeho „dělníky“. Dnes vím, že to rozhodně není práce, na kterou „má“ každý. Prvních pár dní jsem byl trochu v šoku z pracovního nasazení. Dnes taky vím, že bulvár nefunguje jako místo, kde se vymýšlí věci, které se nestaly. V redakci jsem nepotkal asi nikoho, kdo by svou práci nemyslel vážně. A tak jedinou věci, která mě opravdu mrzí je fakt, že jsem neměl trochu větší manévrovací možnosti a že jsem nemohl na svůj odchod kolegy připravit s předstihem. Jeden den odchod, druhý den nástup jinde.