Návštěva europarlamentu byla určitě zajímavá. Čekala nás malá přednáška o činnosti parlamentu a taky povídání si s poslancem Edvardem Kožušníkem. Těžko říct jaký je to ve skutečnosti člověk, ale působil sympaticky a bylo minimálně vidět, že španělsky umí velmi dobře. Tlumočil totiž sám povídání jeho španělského kolegy, který je již patnáct let v hledáčku teroristů z ETA. Je fajn občas vidět politiky, kteří nepůsobí jako samolibí idioti. Navíc Kožušník rozhodně není nudný patron, například při popisování fungování parlamentu zmínil fakt, že mu fakticky nevládnou europoslanci, ale tlumočníci. A když zaklepou na poslance a přes sklo posunkem ukáží, že do pěti minut skončí, tak můžete věřit tomu, že za pár minut všechny překladatelské linky ohluchnou. Jinak mluvil nejen o fungování parlamentu, ale na přímý dotaz se vyjádřil i k tomu, jak vnímá modro-oranžovou koalici v Praze. Rozdělení Prahy těsně před volbami prý nevnímá pozitivně. No, tak aspoň někdo je v ODS schopen sebereflexe vlastní strany.

Samotné jednání v délce skoro jedné hodiny bylo tak trochu šílené. „Návrh zákona číslo X“, pauza na nadechnutí. „Pro“, sekunda ticha. „Proti“, sekunda ticha. „Zdrželo se“, sekunda ticha. „Zákon přijat/zamítnut.“ A tak dokolečka dokola. Skoro mi bylo při tom cvrkotu europoslanců Ransdorfa i Falbra, na které jsem viděl, líto. Bohužel na naši skupinku dohlížela zaměstnankyně parlamentu, která svou práci brala opravdu vážně a tak z celého jednání mám jednu jedinou fotku. Následovalo jídlo v europoslanecké jídelně. Chuťově jasně to nejhorší, co jsme tu doposud ochutnali, taková standardní závodka. Následoval náš odjezd na nádraží. Přidala se k nám paní, která jela do Stuttgartu. Neměla drobné na lístek, tak to chtěla risknout načerno, ale to jsem jí raději gentlemansky koupil jízdenku. Kupování jízdenek pro nefrancouzky mluvící je trošku metoda pokud omyl, ale povedlo se. Jízdenky se ale validují na nástupišti a nikoliv uvnitř tramvaje. Paní zřejmě pospíchala, i s neoznačenou jízdenkou nastoupila a odjela. V té chvíli nás napadlo, že tramvaje jezdí na 2 strany. Po krátkém studování mapy jsme si byli jistí, že odjela špatným směrem. Výčitky svědomí jsme neměli, jednak jsme ji opačným směrem neposadili úmyslně a jednak kdyby si nechala jednu tramvaj ujet a cvakla si darovaný lístek, jela by s námi tam, kam chtěla.

Cesta TGV proběhla výborně, vše bez problémů a hotel jsme v Paříži taky našli snadno. Pravda, pokoj vypadá dost spartánsky, ale je tu teplo a wifi, takže co víc si člověk může přát? Možná trochu víc čistoty, ale při zběžné kontrole jsme nenašli štěnice, takže špinavé zdi se snažíme přehlížet. Na recepci jsme pochopili, že průvodce nelhal a Francouzi jsou opravdu mistři v předbíhání. Já taky nemiluju fronty, ale trocha systému nikoho nezabila. Taky jezdí místní obyvatelé jako prasata (běžně zastaví na půlce přechodu v době, kdy na něm svítí zelená a u bočních ulic neváhají na přechodu parkovat). První jízdu metrem v Paříži jsem absolvoval ve stavu, kdy jsem přemýšlel, že bych se měl naučit noty, abych mohl napsat operu s názvem „Blahořečeno budiž londýnské metro“. Z návštěvy gay klubu nakonec nic nebylo, měli jsme v plánu dát jen jeden drink a platit kvůli tomu 10 euro na osobu, by znamenalo v konečném důsledku dát za pivo kolem 430 Kč, což jsme zvážili jako zbytečně neuměrné. Ani jeden z nás obvykle nepřepočítává eura na koruny, protože to nemá smysl, ale na tomto jsme se shodli. A tak jsme docela promrzlí z chození po pařížských ulicích skončili s lahví Bordeaux Blanc na pokoji. Měli jsme stejně už docela dost.