Trvalo to, ale nakonec jsem se dokopal k tomu popsat náš poslední den ve městě baget, kovové lady i milenců.

Neděli jsme si stanovili jako odpočinkový den. Tedy odpočinkový je možná přehnaně mírný výraz pro naše putování po muzeu Pompaduire, ale nějak to označit musíme. Protože jsme si na internetu zjistili, že v neděli se otvírá až kolem jedenácté, lehce jsme si přispali, nasnídali se v oblíbené pekárničce a vyrazili. Najít muzeum moderního umění nebylo zas tak těžké, protože sídlí v opravdu nevšední budově, kdy veškerá kabeláž, vzduchotechnika i rozvod vody vedou zvenku budovy a tak trochu ji „obtékají“. Mezi nejzajímavější exponáty zřejmě patří mnoho děl Pabla Picassa, Henryho Matisse, ale najdete tu i několik děl Kupky a jeden kousek od Salvádora Dalího. Většina zde umístněných exponátů byla alespoň něčím zajímavá, byť u některých modernějších videoinstalací jsem si musel dokola opakovat „What the fuck“? Mrtvý kohout držený nahou ženou, mi prostě nepřišel ničím sexy. Oproti tomu ranější pokusy dadaistů s filmem bych neváhal zařadit ani do projekcí na párty ani dnes.

Poté následovala ultra rychlá procházka po Champ Elyssé, kde se Maroshovi podařilo koupit sýr pro tatínka. Levný oběd ve fast foodu jménem Quick byl tak trochu předehrou pro přeplněnou ulici a hlavně obchodní domy. Natřískáno, děti, křik, jídlo alá McDonald. A potom ony přeplněné obchoďáky. Z H&M jsme vypadli skoro hned, ale nikde jinde to nebylo lepší. V Celio jsme sice nakonec našli jednu bundu velikosti L, ale bohužel byla na figuríně a ošukáníhodný boreček nám ji odmítl vydat. Asi jsem mu měl nabídnout blowjob od Maroshe, protože další Celio obchod blízko Moulin Rouge, kam jsme poté zamířili, měl zavřeno. Mérde! Nakonec odlétám z Paříže bez jediného hadříku pro mne!

Nastal čas si koupit bagetu na hotelový pokoj a tam pak hodinu a půl odpočívat. Čekal nás totiž vrchol našeho pobytu v podobě koncertu kapely Suede. Pravda, ve chvíli, kdy i v Paříži sněží (což není zas tak obvyklé) klub nepovažoval za nutné otevřít šatnu, což se mohlo výrazně podepsat na celé atmosféře koncertu. Na stranu druhou já ten dojem, že se tak skutečně stalo, nemám. Brett Anderson, lídr kapely, je totiž k zulíbání. Sotva vstoupil na pódium, sršela z něj neskutečná energie. Nejvíc mě dostal tím, že všechny skladby naživo i vyzpíval, což jsem upřímně ani moc nečekal. A ploché bříško v jeho 43 letech mu ve svých 30ti (už jen 2 týdny) mohu jen a jen závidět. Zaujal i kytarista a basák v jednom, který se po celou dobu tvářil znuděně. Dvě tři písně jsem přemýšlel, zda mu někdo umřel, nebo zda se s ním rozešla holka, ale nakonec jsme spolu s Maroshem dospěli k názoru, že tato póza je nacvičená na koncerty. Hurá zpátky do hotelu a ráno poslední snídaně, letiště a přílet domů. Paříž je opravdu krásná…