Nebýt smutné koncovky, byl to včera po všech stránkách vydařený den. Člověk si ale nevybírá to, jak zemřou jeho známí…

Včera to byl velmi příjemný den, kdy jsme se oddávali svalové bolesti, Marosh uvařil skvělý oběd a shlédli jsme celkem čtyři díly seriálu Castle a pilota seriálu Dexter na Prima Cool. Celkem se jednalo o sedm vražd a obětí. Smutné je, že těsně než jsme šli spát k nim přibila ještě jedna obět, skutečná.

Smrt nepatří k něčemu, co by mělo pravidelně dostávat prostor zrovna na blogu. Na stranu druhou se nelze tvářit, že se nic nestalo. Když mi přítelkyně od bratra řekla, že jedna osoba, se kterou jsem si jako dítě hrával odjela za přítelem do jedné evropské země a když se nevrátila, policie po ní vyhlásila pátrání, které brzo odhalilo, že ji pravděpodobně její přítel uškrtil, rozklepal jsem se. Dal jsem si panáka a stres jsem zkusil zajíst krajícem chleba s pomazánkou, důsledkem čehož jsem špatně zavřel ledničku, kde se přes noc vytvořila vrstva námrazy. I když jsem posledních pár let oběť nepotkal, stejně to pořád je ta malá holka ze sousedství. Jediné dítě rodičů, kteří teď asi prožívají peklo na zemi.

V seriálu to vypadá jako klišé, na blogu to působí nepatřičně. Přesto se takové věci dějí. A lidé rádi o smrti čtou, koukají se na ni v televizi, debatují o ní. Nespalo se mi dobře. Než se mi podařilo usnout, musel jsem myslet na to, jak se sám bavím smrtí vymyšlených postav. Nejsou krimi seriály vlastně strašně morbidní kratochvílí? Ať tak či onak, vypadá to, že se za mojí rodinou vypravím znovu dřív než bych čekal. Přál bych bych oběma rodičům, aby to hned nerozmázly noviny a bulvár (což vzhledem k mojí pracovní minulosti asi vyzní lehce tragikomicky), ale sám vím, že on se vždy někdo z ambasády najde, kdo tyhle informace potvrdí. Odpočívej v pokoji, Jitko. Pokecat o životě už nestihneme.