Budíček v sedm ráno, šest hodin celkem na cestách a na konci návrat domů…

Návratů do Brna sám jsem moc neabsolvoval. Možná se tento zdál být jiný kvůli tomu, že jsem jel s jediným cílem, jet na pohřeb sousedce, která byla o pár let mladší než já. Zatímco cesta mi utekla díky filmu Megamysl docela příjemně, v Brně jsem se stal obětí podivného splínu. Dorazil jsem něco před jedenáctou a měl jsem zhruba padesát minut času. Koupil jsem si lístek na vlak, splnil si živočišné potřeby po kafi a cestě busem a stále mi zbyl čas na to, abych prošel krátce město. Některé obchody zmizely, některé se přesunuly, jiné budovy vyrostly. Brno se proměňuje a je mi najednou nějak vzdálenější. Přesto, že zcela nedokážu identifikovat druh pocitů, bylo to intenzivní. Zřejmě se ve mně mísilo hned několik různých pocitů. Mohl to být pocit odcizenosti s melancholií a kapkou smutku. Příhodné pro můj cíl cesty.

Přesto jsem si se zájmem prohlížel plakátovací plochy, abych alespoň takto na dálku načerpal nějaké informace o klubovém životě. Zaregistroval jsem klub Mjuz, který startoval v době, kdy jsem se rozhodl přemístnit do Prahy. Nabídka v podobě věpřového kolena a tankové Plzně mě upřímně vyděsila. Klub se zřejmě vydal trochu jinou cestou, než provozovatelé zamýšleli v době, kdy jsem si tam byl sednout, abych popřemýšlel kam tam umístnit projekci. Cestou k rodičům bohužel nebyl čas na kafe, možná na cestě domů (do Prahy) se mi to poštěstí. Být v Brně sám je o dost jiné, než když tam jsem s Maroshem, Juskovic family a Frantou. Na povrch vyplouvají právě ty intenzivní pocity, které nakonec skončí jednoduchými otázkami s těmi nejtěžšími možnými otázkami. Co tu dělám? Kdo jsem? Proč jsem tady? Chci se sem vrátit? Na poslední otázku vlastně odpověď znám. I když je to trochu nelogické a miluju Brno, potřebu vrátit se do moravské metropole postrádám. Prožil jsem si tady skvělých pár let, to je fakt. Dnes už ale taky vím, že slovo „domov“ není označení pro prázdný byt, kde přespávám. Domov mám tam, kde žije ten, kdo mě umí pohladit nebo mi za něco vynadat. A to je tam, kde je Marosh.

Když jsem splnil svůj hlavní cíl cesty, byl přítomen poslednímu rozloučení pokondoloval pozůstalým, měl jsem ještě jeden malý úkol – přivézt pro Petera Pea namíchanou projekci k Tranzistoru (párty). Docela chápu, že mu první termín kolem jedenácté nevyhovoval, protože včera někde hrál a ráno se snažil dohnat spánek. Po páté večer ale došlo k předání a já mohl zase vyrazit zpět do Prahy. Na pohřbech většinou přemýšlím nad tím, co bych chtěl nechat zahrát na svou poslední cestu. Přiznávám, že když jsem slyšel Enyu nebo Anetu Langerovou a její píseň „Voda živá“, měl jsem pocit, že to jen ještě víc jitří čerstvé rány všech přítomných. Otázka je, kolika lidem hrají na pohřbu to, co by si sami odsouhlasili. Aktuálně bych byl za sebe pro skupinu One Night Only a píseň All I Want, protože i když začíná slovy „If your heart dont work, then you want get hurt, say Good Bye…“, je nesmírně hravá. Co mi zahrají nakonec pozůstalí mě ale trápit tou dobou už stejně nebude. Snad mohu ale alespoň doufat v to, že bulvární noviny dají po pohřbu rodině pokoj. Články v Blesku o peticích proti tomu, aby vrah měl hrob na stejném hřbitově jako jeho oběť jsou prostě moc. Těžko hledat slova útěchy pro rodiče jediného dítěte, které zemře…