Cestování vláčkem, mód „dejte mi pokoj“ a rychlá glosa domácích událostí. Na ty velké jako Libye nebo Japonsko mi nezbývá mozková kapacita. Hysterii kolem jádra ale nepodporuji. Díky nuklearním elektrárnám je totiž možné dýchat čistější vzduch. Souhlasím, stavět elektrárnu v místě, kde často hrozí velké zemětřesení (narozdíl od jihu Japonska) je prostě blbost. Ale kvůli tomu zpátky na stromy nechci…

Nenálada je slovo, které zhruba vystihuje moje dnešní rozpoložení. Můžu si za to ale sám, protože se rozptyluji věcmi, nad kterými stejně nemám moc. A když mám pocit, že něco nestihnu, zcela zbytečně se rozčílím, místo abych nad tím jen mávnul rukou, udělal co udělat stíhám a na zbytek se vykašlal. Na stranu druhou, jsem se již naučil na hodinu až dvě předstírat, že je mi to jedno a působit tak po tuto dobu mile na lidi z jiných firem. Pokrok. Nakonec člověk dospěje k rozhřešení problému tak, že si udělá žebříček priorit a ty věci vzadu mají prostě smůlu. Někomu to trvá pár minut, někdo se tomu brání, ale v zásadě jsou obě cesty podobně efektivní. Že nevíte o čem mluvím? To je možná dobře!

Takže včerejší den jsem strávil na cestách s ČD. Trasu Praha-Ostrava a zpět je zřejmě lepší absolvovat vlakem. Tam jsme s kolegou jeli pendolinem. V našem vagonu jeli 4 lidé. Jistě velmi ekonomicky rentabilní. Ale když nic jiného, tak je tento vlak čistý a pohodlný. Ceny na baru jsou taktéž rozumné, byť osobně se mi ještě nepodařilo nikdy připravit tak vysušenou vaječnou omeletu. Ale budiž. Po několika hodinách chození a stání jsme poté museli jet opačným směrem. Protože poslední pendolino vyjíždí ve všední dny z Ostravy v 17:37 (????), museli jsme využít rychlíku v 19:55. Zde přiznávám, že jsem se jídelního vozu zalekl, protože mi přišlo, že jsem se vrátil tak trochu do reálného socialismu a v rychlosti jsem si proto objednal jen slané tyčinky a pivo. Domů jsem se dostal něco po půlnoci.

Ráno jsem vstal později s vědomím, že o to dřív v práci skončím. Ani šéf mi nedokázal po ránu zvednout náladu, i když přiznávám, že na to šel docela chytře. Nakonec jsem po skončení pracovního dne vyrazil do servisu Nikon, kde jsem očekával (jako minule) frontu a dvacetiminutové čekání na papíry. Obojí jsem čekal marně, z čehož jsem v šoku doteď, ale možná je to tím, že se někteří fotografové (hlavně ti z Moravy) naučili jezdit opravovat fotoaparáty do Vídně nebo tím, že jsem již měl své zákaznické číslo v počítači a tak jsem email a telefon nediktoval, jen potvrdil. Co zabere na čištění snímače, výměně bateriového krytu a seřízení objektivu 14 dní jsem se nedozvěděl, ale je to jistý pokrok od minule, kdy výměna výbojky v blesku zabrala tři týdny. Jak já jsem hrdý na vysokou produktivitu českých zaměstnanců…

Víc hrdý může být člověk snad jen na české politiky a jejich kvalitní práci na státní i komunální úrovni. Důležité je si uvědomit, že člověk z tohoto blázince může uniknout. Stači vyhrát v loterii a odstěhovat se někam za hranice. Sportku bych si ale pro jistotu už nevsadil. Když totiž vyhrajete jackpot a firma, která vám ho nemá z čeho vyplatit krachne, zůstane vám punc „smolaře roku“ do smrti. Jiří Paroubek prohlásil, že kdyby například v sociální demokracii zvítězila teze Michala Haška, že sociální stát je přežitek, musel by z toho vyvodit nějaké závěry. ČSSD bez Paroubkové je již realitou (a straně její odchod možná pár procent ve volbách přinese), dá se čekat, že by z oranžové party utekl i Jyrka? A pokud ano, neprospěje to ČSSD víc než cokoliv jiného? Tím se nechci nijak dotknout Jyrky, vždyť je po něm sháňka i v jiných stranách.

Nakonec snad trochu černého humoru…