Tohle jaro přichází pomalu, postupně. Jako za starých časů, kdy globální oteplování nikdo nebral vážně… Oh. Wait… To jsou pauzy, co? Dva měsíce utekly. A co nového? Skoro nic.

A pak. Pak utekl další měsíc.

Z Afriky přijel na měsíc Bob, dovezl sebou samozřejmě kávu i vanilku, takže jsem zrovna (před měsícem) dodělal první várku čerstvého vanilkového cukru. Sladíme si tím kafe, pečeme z něj a máme prostě vanilkovější život než průměrný Čech. I teď při psaní ji ještě cítím ze svých prstů.

Taky jsem si střihl druhý ročník technologické konference v roli stage managera a jako ty 3 dny bez sociálních sítí (ale s bluetooth sluchátkem a permanentně zapnutým WhatsAppem) měly něco do sebe. Z běžný práce se s úsměvem na rtech zas tak často večer nevracím. Což je jistě k zamyšlení.

Táta podstupuje chemo. Všichni věříme v to nejlepší. Už skoro rok nic nejedl, výživa přes hadičky. Prostě to celý není fér. Poctivej chlap, kterej celej život maká poctivě (horník a hornický záchranář) a sotva si může začít užívat důchod, přijde tohle… Aktuálně je doma po druhém kole a připravuje se na třetí. :(

Dnes (před týdnem) Bob zase odletěl. Nemusíme ale moc smutnit, protože se vrátí ještě v srpnu. Dny plynou, životy žijeme a já nevím, zda má tohle místo (blog, nikoliv svět) smysl. Hodí se tyhle zápisky na trénink další generace umělé inteligence? A kde se vidím za 10 let? Zase víc otázek než odpovědí. Některé věci se nemění…