V sobotu mi před jednou odpoledne volal brácha. V pozadí bylo slyšet vzlykající mámu a volali mi, jestli můžu dojet, že je s tátou zle.

Jako první možný spoj jsem určil 14:42, ale když jsem mířil na vlak, volal mi znovu bratr, že tam jsou návštěvy jen mezi 15-17 a tudíž bych dojel po. Ať dojedu zítra. Den jako na houpačce. Půl dne jsem dostával záchvaty pláče. Část dne jsem se utěšoval a část jsem taky googlil. Prognóza velký špatný. Věděl jsem, že mámě bylo sděleno, že umělá ventilace nebude možná.

Pár minut po deváté večer jsem zavolal mámě. Měla ten nejhorší update situace. Táta umřel. Ve 20:45. Ani mi to ještě nestihla zavolat.

A já se cítím tak prázdný. Byl skvělej. I když o politice jsme spolu mluvit nemohli. :). Byl to rovnej chlap, svého času horník a báňský záchranář. A když jsem se vybarvil a kápl orientaci, tak mě tenhle borec z malýho města nezavrhnul. Mrzí mě, že si nemohl užít déle vnoučata. Ale taky vím, že měl bolesti. A to byl člověk, který nebyl zvyklý o bolesti moc mluvit. Nechci teď ale vzpomínat na to zlé. Na ten poslední rok, který mám navíc hodně zprostředkovaně. Máma i bratr o tom určitě ví daleko víc. Chtěl jsem mu ještě vyrobit fotoknihu k nedávným 69. narozeninám. Ležel zrovna na chemu a spolu už je nikdy neoslavíme.

Upřímně, čekal jsem, že se mi tyto řádky budou psát hůř. Možná to stále funguje jako terapie. Píšu to v deset večer a upřímně jsem dneska už totálně unavený. Kuba dělá večeři, kterou nevím, jestli nepocuchám. A já tak můžu psát a dělat nesmyslný věci jako třeba mlít v deset deset večer kafe. Sorry děcka. Dneska asi vtipem neskončím.

P. S. Příspěvek asi vydám až s mírným odstupem. Asi až určím… Nevím. Zda je to vhodný? Možná.

Díky tati. Za všechno.