Říká se, že žijeme všichni ve stejné realitě. A že život každého z nás je rovnocenný. No samozřejmě. Stejně tak žijí v jednom rybníku kapři a jachta miliardáře.

Vyskočil na mně článek s názvem „Česká investorská republika. Proč obdivujeme investory akcelerující bytovou krizi?“ Jako… Dlouho jsem nečetl nic tak levicového. Až se mi udělalo trochu nevolno. Ale text samozřejmě obsahuje i pravdy jako: „Neetický rozměr investování do nemovitostí většina veřejnosti přechází.“ nebo „Podle odhadů ministerstva pro místní rozvoj mají s bydlením nějaký druh těžkostí až dva miliony lidí. Tyto počty ale do investorského světa nedoléhají.“

Jinak ovšem platí, že svět se točí spíš podle právních norem než podle etiky sociálně smýšlejících lidí. Život není fér a svět dnes připomíná sendvič, do kterého někdo zapomněl dát chleba. Vrstvy tu jsou krásně uspořádané: úplně dole se v pomazánce k zemi lepí potící se pracující, nad nimi je tenoučká vrstva střední třídy, co si myslí, že „to má pod kontrolou“, a úplně nahoře leží kaviárová krusta, která už dávno přestala chápat, k čemu jsou v supermarketu cenovky.

Každý taky žijeme v jiné bublině. Jen je vhodné zmínit, že některé bubliny mají vlastní saunu a tenisové hřiště. Možná i tichou nenávist k daním, k čemuž jim dopomáhají politici, kteří se movité prostě zdráhají zdanit (celosvětově). A ti ostatní? Těm zbývá Ulice a StarDance v televizi, fronta na poště a respirátor v akci.

Technologie nás spojily – tedy pokud „nás“ znamená, že bohatí posílají emotikony z Tesly a chudí si vypínají data a hledají Wi-Fi v knihovně. Každý může být úspěšný, pokud má startovní čáru v lobby pětihvězdičkového hotelu. Jinak ať si prosím postojí na škváře a počká, až ho předjede doba.

Mezitím ti, co mají moc (a často i ty peníze), vynalézají vedle zavedené krize bydlení také nové pojmy jako flexibilita, dočasnost, sdílená ekonomika a seberozvoj, což jsou jen elegantní způsoby, jak říct: „Nemáš nárok na nic trvalého, ale buď šťastný, že tě zatím nezašlapali do dluhové pasti.“

Někdy se zdá, že se ty světy propojují. Třeba když si horních deset tisíc zkusí „žít týden za tři stovky“ a pak o tom napíší článek do časopisu, který stojí dvě stovky. Anebo když influencer s rolexkami v mořské pěně sdílí, že „štěstí přeci není o penězích“ – přičemž za ním právě odplouvá jeho osobní jachta jménem „Pokrytectví“.

Možná by stačilo málo: jeden velký stůl, kde by si všichni sedli. Ale pozor – chudí by museli přinést židle a bohatí by nesměli přinést účet za účast. Ano, žijeme v jedné realitě. Přesně tak jako švábi a aristokracie žijí ve stejném domě – jen každý v jiných podmínkách a s jinou perspektivou pohledu na to, k čemu vlastně slouží záchod.

P. S. Investovat může každý. I chuďas. Jen mu to bude pravděpodobně k ničemu, protože když nemáte objem, musíte přidat na risku. Život není fér. Ale to už jsem říkal…