Moje nová láska

Dnes to bude velmi rychlé, protože nemám čas. A to doslova. Takže včera jsem se sžíval s novou prací a vypadá to, že to bude minimálně zajímavá zkušenost. Hrabal jsem se v daňových přiznáních politiků a například pan Petruška z ODS je pravičák k pohledání. Za poslední 3 roky ze svých hypoték a půjček (v roce 2007 v hodnotě 11,5 milionu) nezaplatil ani korunu (stačí pročíst české deníky). A pak vyčítejte Paroubkovi, že mluví o tom, že se dluhy neplatí…

Potom jsme šli na kafe do města s Petrem, vzápětí se přidal Roman a dorazil i Marosh. Moje děravá podrážka už začala urgentně žádat náhradu, takže jsme po oběhání celého Paládia skončili na Václaváku. Obsluhoval mě příjemný mladý kluk a i když původně zamýšlené botasky v šedo zelené neměli, vzal jsem nakonec (dle prodavačových slov) nejodvážnější verzi bot, které měli ve velikosti 41. A musím říct, že jsem se zamiloval. Ty boty mají charisma!

Potom následovala večeře v restauraci Dynamo (vaří tam skvostně) a už se nemůžeme dočkat dalšího večeru s klukama. Mimochodem aktuální váha mé schránky je: 75.6kg, což už nemůže být náhoda. Sestupný trend mojí váhy je evidentní. Hurá.

Celý článek Pátek, 23. července 2010, 8:05, Komentáře (2)
Publikováno v BLOG

Pošlete nás do …

Pochválen buď Ježíš Kristus! Naše svatební překvapení – fotokniha se líbila a tak jsem po dotazu na Pavlu knihu přihlásil do soutěže o nejkrásnější fotoknihu. Díky tomu jsem dostal kupón na slevu při objednávce další fotoknihy (mám v plánu si udělat nějakou promo knihu), ale to není všechno. Cen není málo a tak vás snažně prosím, abyste mi pomohli a poslali mě s Maroshem někam. Mezi cenami je totiž i pár zájezdů a s naší dovolenou to letos není moc jisté. Fotoknihu si můžete prohlédnout zde a taky pro ni lze zahlasovat (v případě smazání cookies opakovaně, jinak jednou denně z jednoho PC/Mac/mobilu). Sdílejte na Facebooku, hlasujte a klidně mi napiště, zda se vám ty fotky líbily či ne.

Včera jsem trochu piloval estonštinu, protože jsem pomáhal s jednou malou věcí kamarádovi (estonsky samozřejmě umím jen "Jah", což znamená "Ano"). Po nákupu jídla následovala exkurze na moje budoucí pracoviště. A tak zatímco Marosh plaval s Hynkem a potom se pálil v Riegráčích s Matějem a Ondrou, já se snažil pochopit význam mého budoucího povolání, zapamatovat si některé úkony a u toho jsem se snažil, aby mi neexplodovala hlava. Takových malých exkurzí mě do konce měsíce ještě několik čeká. Mimochodem díra v mojí botě se zvětšuje a obezřetně se proto vyhýbám psím exkrementům, protože by se skrze podrážku dostaly až na ponožku.

Dnes jsem vstal kolem 7 ráno a po přípravě snídaně miláčkovi jsem mu udělal "pápá". Hned potom jsem vyžehlil asi deset triček a košilí s krátkým rukávem, protože odkládat to na později a žehlit v 35°C je nepohodlné a nepraktické (praktické to může být snad jen v případě, kdy k vlhčení prádla používáte místo vody vlastní pot). Po nezbytné kontrole mailu, Facebooku a info serverů se možná odhodlám zajít si dolů do trafiky koupit cigarety (prosím ať mají mentolové!), uděláme si s Liborem kafe a pak ho vykopu obíhat se životopisem firmy. Kdyby někdo z vás věděl o krátkodobé brigádě pro kluka, který má zkušenosti s hlídáním dětí ve školce i jako au-pair v Anglii a mohl by mu nabídnout nějakou práci tady v Praze (ideálně na měsíc až dva), ať se mi prosím ozve. Všechny vzkazy samozřejmě předám. Kolem poledne si půjdu potřást rukou s novou kolegyní, potom zajdeme s Petrem na kafe a přidat by se měl Marosh i Roman, takže budeme kompletní čtyřka. Zda se společně půjde plavat na bazén, do restaurace na kafe, do obchodů na nákupy nebo někam do gay klubu do darkroomu ještě není jasné…

Celý článek Čtvrtek, 22. července 2010, 9:05, Komentáře (6)
Publikováno v BLOG

So what? (P!nk)

Tak co? Nebo spíš "So what?"? Zatímco Marosh se při prvních skladbách evidentně nudil, já si koncert P!nk užíval. Už její nástup na scénu v podobě "příletu" na pódium z odhadem dvaceti metrů výšky vypadal efektně. Je vidět, že norimberská epizoda s pádem z pódia je zapomenuta, P!ink zbyla jen modřina na levém rameni, ale akrobatické prvky z vystoupení nevypouštěla. Po prvních silnějších skladbách pak zpívala mě méně známé hity a co si budeme povídat, její zvukař neměl nejlepší den, protože většina koncertu byla zvukově zahuhlaná. Naštěstí zahrála i pár coververzí (Green Day a Linda Perry) a to Maroshe lehce probudilo. Avizovaná show P!ink ovšem ve srovnání třeba s Madonnou byla jen chudou příbuznou. Jako by zpěvačka jela většinu času schválně jen na půl plynu. Rozhodně ale P!nk nechybí smysl pro humor, protože vtipkovala o stošest. A české publikum jako obvykle buď nerozumělo (což v případě mladých fanoušků téhle zpěvačky NECHÁPU) nebo jen nereagovalo. To jsou ty chvilky, kdy jsem na koncertě s 19 000 lidmi a dost se za ně před vystupujícími stydím. Mimo intra stojí za připomenutí zorbing na rukách diváků, což je prostě moderní a dost možná i bezpečnější metoda stagedivingu. Světla ve sluncem ozářeném Edenu moc parády nenadělaly a samozřejmě že většina diváků koukala na LCD, protože kupovat v Edenu lístky jinam než pod pódium je blbost. Alespoň v případě, když vám nejde jen o sledování obrazovek, ale rádi byste rozpoznali někoho na pódiu i bez dalekohledu. Tato charakteristika má jedinou vyjímku a to konkrétně finále včerejšího koncertu. Při něm se P!nk nechala ve fialovém úboru zaháknout za lana a celou píseň si (samozřejmě na playback, protože při té gymnastické sestavě by to neudýchaly ani plíce Dolly Buster) prolétávala nad hlavama diváků. Právě tahle koncovka asi rozzářila oči všem, které zpěvačka za celý svůj koncert nedokázala jinak nadchnout. Ono když vám tři metry nad hlavou třikrát proletí zpěvačka, kterou na pódiu z dálky sotva registrujete, tak vám to zvedne adrenalin. Pro mě osobně byla překvapivě nejzajímavější píseň večera Dear Mr. President, kterou složila proti Bushovi a kterou jsem nikdy nemusel. Včera mě ale z jakéhosi důvodu skoro rozplakala. I zarytí fandové tvrdí, že předchozí dva koncerty této zpěvačky v ČR byly lepší a já nemám důvod jim nevěřit. Osobně bych to viděl na 50-60% s tím, že za to nejúžasnější finále, které jsem na koncertě zažil si zaslouží 15% navíc.

A co jinak? Masáž zad byla uvolňující. Zuzka v roli novinářky s námi strávila koncert a já si oproti zvyklostem nahrál video poletující P!nk na mobil. Jestli si ale myslíte, že byste ji alespoň na sekundu ze záznamu poznali jinak než po hlase, tak se mýlíte. Stále nechápu, proč se výrobci mobilů snaží do tak malého zařízení cpát kamery a videa. Dnes mě čeká exkurze do prostor mého budoucího zaměstnavatele. A naše dvaceti měsíční chození s Maroshem? Oslavili jsme jej koncertem…

Celý článek Středa, 21. července 2010, 11:35, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

DVACET

Tak tedy pondělí. Seznam včerejších činností na mém lístečku nebyl nijak rozsáhlý. Jen jsem měl koupit pytlíky do koše, dát kalhoty do čistírny, přikoupit nový pilník na nehty (předevčírem jsem poprvé vyzkoušel tento vynález a asi má své opodstatnění), doplnit zásobu parmazánu, koupit miláčkovi Svět motorů (jako každé pondělí) a ráno přibyla ještě položka "vyzvednout vyhrané lístky na P!nk". Ano, ano, dnes jdeme neplánovaně na koncert, Marosh opět prokázal velkou dávku štěstí, což mi v případě této zpěvačky vůbec nevadí. Nevíte ještě o nějaké soutěži o lístky na koncert Lady Gaga? Abych ji přeposlal Maroshovi.

Mimo pobíhání po městě se nic zvláštního nedělo. Zašel jsem si zkrátit svůj účes ke kadeřnici Lence, stejně tak si tam po práci skočil Marosh a potom jsme vyjeli do Odolené vody za Svatkou, Pavlou a Petrem předat fotoknihu. Cesta tam znamenala průjezd zacpanou Prahou. Při výjezdu z domu mi navigace v mobilu hlásila 28 minut do dojezdu. O dvacet minut a 3km později mi hlásila do dojezdu 27 minut. Pražská doprava je prostě na pikaču.

A dnes? Dnes slavíme s Maroshem výročí. Jsme spolu 20 měsíců, což není zrovna málo. V mnohém se Marosh stal rekordmanem. Délka vztahu, svatá trpělivost se mnou, první kluk, kterého jsem ukázal doma, první kluk se kterým bydlím, první kluk, který mě přiznává kdekoliv včetně práce, první kluk, kvůli kterému jsem opustil Brno a kluk, který mi zase dal víru v to, že vztah mezi klukem a klukem nemusí být jen o sexu a není věcí dočasnou trvající jen jednotky měsíců. Těch dvacet měsíců uteklo docela rychle, takže se těším na to, že za dalších 40 budu moct svého muže požádat o ruku.

A rozpis práce na dnes? Nic extra. Musím jen přeparkovat auto, otočím se v Ataxu za AdaMMem a kolem čtvrté mě čeká masáž zad a potom už ta Pink. Life is sexy…

Celý článek Úterý, 20. července 2010, 8:12, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

Sexem ku štíhlé postavě

Sotva jsem dojel z Brna a měl radost, že je vše zase v normálu a já u svého miláčka, začal víkend. Po páteční oslavě jsme se cítili všelijak. V sobotu jsme zašli s Romanem a Petrem na Shreka 4 a doufejme, že to už bude opravdu poslední díl. Nebylo to špatné, ale už jsem asi zestárnul na tolik, abych vypadl z cílové skupiny diváků. Daleko víc se těším na film Počátek, který má již tento čtvrtek premiéru a vypadá velmi hutně. Po kině jsme zašli na lehkou večeři, nějaký ten koktejl, doma jsme dali vínko a byla jedna v noci, takže jsme se rozloučili s tím, že možná dojedeme v neděli na grilovačku. Ráno byl pro změnu utahaný Marosh, takže grilování padlo. Pustili jsme si tolik vychvalovaný A-Team, který by mi víc sedl, kdyby nebyl tolik přestřelený (ten tank už byl hodně za hranou reality), ale jinak akční scény velmi dobré!

Ráno mě potěšil pohled na váhu – 76,5 kg. Už dlouho jsem nezaznamenal váhu pod 78kg. V těch vedrech je člověk kolikrát rád, že vůbec žije, takže nějaké cvičení moc nepřipadá v úvahu, byť jsem si už našel ve skříni pružiny ke cvičení. Hlavní příčina úbytku váhy však bude jinde. Poslední týden prochází náš sexuální život jakousí renesancí. Pozorujeme to oba a oběma nám to vyhovuje. Z čistě praktického hlediska jsou rychlovky jako forma pohybu nedostatečné. Každý kdo se věnuje cvičení vám potvrdí, že teprve po dvaceti minutách začíná tělo spalovat tuky. A tak je asi ideální spojit nutnost s potěšením a provozovat fitnessex. Do postele padáme mrtví únavou, ale aspoň se nám lépe spí.

Od pondělí jsem měl začít chodit do práce na čumec, ale vzhledem k tomu, že nastupuju až v srpnu, tak to ještě nebude tak horké. První návštěva mě čeká až ve středu a do té doby budu nezaměstnaný na plný úvazek. Například dnes mě čeká jen nákup a zabalení dárku pro mámu k narozeninám.

P.S. Pokud patříte k milovníkům jablečných produktů, Apple má akci 10% sleva nebo Ipod touch zdarma k zakoupenému macbooku – http://www.chcitakemac.cz/ (platí pro studenty, učitele a ty, kteří mají učitele nebo studenty mezi kamarády)

Celý článek Pondělí, 19. července 2010, 9:48, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

Mezinárodní den sexu? Fake!

V pátek už k žádným zvěrstvům nedocházelo. Protože jsem večer před odjezdem nepil alkohol, ale jen žlutou kombajnerku, probudil jsem se extra svěží. Pobalil jsem se, rozloučil se s Františkem a vyrazil jsem na nádraží. Vzal jsem to malou oklikou přes místní sexshop. Silikonový gel zde byl zhruba o 25% levnější než v Praze, takže úspora mi vpodstatě zaplatila lístek do Prahy. Cestou jsem dočetl knihu od Jana Folného (nebudu prozrazovat jak to dopadlo) a zjistil jsem, že baterie v mém Asusu EEE už stěží vydrží déle než 2 hodiny. Pravda, byl jsem připojen přes modem v mém telefonu, protože stejně jako při cestě do Brna v autobuse wifi FUNGOVALA (a tentokrát ji nikdo nezapoměl zapojit do modemu s internetem), ale pravidelné výpadky konektivity znemožňovali komunikaci na chatu FB. Samozřejmě, že i přesto, že jsem si tentokrát kontroloval a rozkliknul trasu cesty, stejně autobus jel přes Jihlavu. Proto dávám k dispozici všem lidem dobré vůle návod na to, jak odhalit déle jedoucí spoje do Jihlavy od ex-stevarda Student Agency: "Skrze Jihlavu jedou linky každou lichou celou hodinu z Prahy a po každé liché v půl do Prahy".

Výstup z klimatizovaného busu na rozpálený asfalt na Florenci mě donutil zamyslet se nad tím, zda si nezavolat sanitku, ale rozchodil jsem to. V podchodu jsem potkal slečnu, která mi nabízela výrobky pro charitu a ani mé zvolání, že jsem nezaměstnaný jí nevymazalo vyčítavý pohled z její tváře. V jejích očích jsem byl prostě jen hajzl co nepřispěje. Musím se s tím naučit žít. Doma jsem počkal na Maroshka a po jeho návratu z práce jsme se museli přivítat v našem pelíšku. Večer jsme šli na narozeniny jednoho z našich známých. Oslavovalo se v malé kavárničce v pasáži Světozor a musím říct, že oslavenec vybral zřejmě nejvytopenější místo v celé Praze. Do několika minut jsem měl mokré triko. A nebyl to jen problém obtloustlých prasátek jako jsem já. Stejně tak se potil i Marosh a vlastně všichni. I přesto že jsem drtivou část osazenstva vůbec neznal, jsme se ale všichni skvěle bavili. Zkrátka oslava povedená. Potkal jsem tam i oslavencovu spolubydlící, která (cituji): "Vyrůstala na mých projekcích ve Vranovicích". Zároveň jsem vzal tento večer jako příležitost udělat pár fotek (ostatně co jiného fotit než krásné a mladé kluky s menšinovou orientací?), takže v nejbližších dnech budu muset zase upravovat…

Protože jsme domů dojeli kolem druhé, oslavili jsme Mezinárodní den sexu. Co na tom, že je to jen další výmysl někoho z Facebooku, který našel dostatečný počet blbců, kteří to papouškují? Patřím mezi ně. A ráno? Ráno jsme den sexu oslavili znovu.

Celý článek Sobota, 17. července 2010, 15:47, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

Třikrát a dost

Přemýšlet o životě… Tolik k předsevzetí. Skutečnost dopadla samozřejmě naprosto jinak. Ve středu jsem se NEHORÁZNĚ ožral. Odhad je kolem 8mi piv a jednoho High Society. Před pár lety pohoda, dnes pro netrénovaný žaludek Sodoma Gomora. Chlastali jsme do tří a během naší kalby zašli i do tak obskurních míst jako je klub METRO. Tam už zůstalo jen zdravé jádro Eva, Franta, já a Jiří. Jiří je okatě pohledný kluk s plochým břichem a muším pasem, který je zadaný, ale k flirtování ochotný. Vše samozřejmě probíhalo jen v otázkách a odpovědích. Můj smysl pro věrnost sice alkohol postupně lehce nabourával, ale v tomhle jsem prostě na sebe tvrdý. A tak jsem i po skoro 20ti měsících zůstal Maroshovi vzorně věrný.

Nastavil jsem si budík na 9:00, takže mi neúprosně odpočítával 5 hodin spánku. Můj žaludek ovšem ranní vstávání nevzal moc v pohodě. Když jsem svoje vyschlé hrdlo zvlažil trochou vody, kterou mi donesl večer František, došlo na zvracení první. Zvládl jsem jej vzorně do mísy, přestože jsem byl tak opilý, že jsem při chůzi vrávoral. Po chvíli jsem musel jít zvracet znovu. V té chvíli bylo jasné, že na Pracovní úřad do Rosic asi v 10:40 nedorazím. Po pár minutách ležení jsem si nicméně troufnul na sprchu a vyrazil jsem na tramvaj. Nebudu lhát. Bál jsem se že budu zvracet v tramvaji. Bál jsem se i později při nástupu do autobusu, zvlášť proto, že moje jediné zvracení spjaté se ziskem modré knížky zažil naprosto stejný řidič, který mi právě podával jízdenku. Největší debil za volantem autobusu v okrese proslavený hláškou pronášenou na přecpaný bus: "Postupte si dozadu nebo nikam nejedeme". Podruhé bych mu autobus zazvracet nechtěl. Nakonec jsem to zvládl i když to mohlo být jen přičiněním Boží prozřetelnosti, neboť dálnice Brno-Rosice není zrovna ukázkou umu českých stavitelů. Tento úsek je spíš imitací kolotočářských atrakcí. Každopádně jsem dojel na Úřad Práce s totálně motajícím se žaludkem dvě minuty poté, co pracovnicím na úřadě začala odpolední pauza. Byl jsem tam naštěstí sám a za těch 30 minut jsem nenašel odvahu se posadit, jen jsem chodil jak lev v kleci a modlil se ať to nehodím, protože jsem cítíl, že se TO blíží. Neposadil jsem se ani u slečny v kanceláři. Vysvětlil jsem jí, že je mi zle a že postojím, ona bleskurychle pochopila, že má pracovat rychle a za pár minut jsem odcházel. Právě včas na to, abych si koupil colu v blízkém baru. Prý mi spraví žaludek. Zaplatil jsem ji, s colou v ruce jsem doklopýtal ven a tam jsem potřetí hodil dřív, než jsem se stihnul napít. Po pár minutách dodávání si kuráže jsem se nakonec z té Coly napil. A Marosh měl pravdu. Pomohla mi.

Když pro mě přijel otec, žaludek už vypadal stabilizovaně. Další zastávka byla pro moje životní úspory, které mi rodiče nyní svěřili. Spořili mi na knížku, která se bez pokuty dá vybrat jen jednou za dva roky, ideálně když je úplněk a Neptun je v konjunkci s Uranem, to celé s úrokem pod procento. Paní z ČS jsem přesvedčil, že opravdu žádné další spořící konto nepotřebuju a paní mi vysvětlila, že peníze nelze poslat do jiné banky, ale jen vybrat v hotovosti. Takže do Brna jsem přijížděl vlakem v jakž takž použitelném stavu a s batohem, ve kterém bylo mimo notebooku a foťáku taky 120 tisíc v hotovosti. Rodiče mi samozřejmě moc nedůvěřují. Stále mám v jejich přítomnosti pocit, že je mi 10 let a ztrácím klíče. "Určitě to někde ztratíš!", pronesla máma za souhlasného mručení otce: "Ne že někde usneš nebo to zapomeneš." Nakonec jsem je přesvědčil, že když mám AXA účet, hodím peníze přesně tam hned po příjezdu vlaku. Souhlasili a já jim ve mne vloženou důvěru oplatil tím, že jsem jim slíbil, že jak budou peníze v suchu, tak jim okamžitě pošlu SMS. Problém s nízkonákladovými bankami je ten, že operace s hotovostí jsou tu problém. Tak jsem se na pobočce AXA dozvěděl, že vklad v hotovosti v ceníku není jednoduše proto, že jej banka nedělá. Věděl jsem docela přesně, že nechci využívat vkladu přes Sazka terminál do mBank, protože úroveň znalostí obsluhy těchto strojů se zpravidla minimalizuje na podání Sportky a nabití kreditu mobilu. Nakonec jsem potupně vešel do pobočky ČS a peníze vložil Maroshovi na účet u ČS. Odsud se dostanou do AXA snadno.

Zkoušel jsem i zavolat pár kamarádům, ale na většinu z nich jsem měl jen pracovní číslo. Všichni do jednoho byli nedostupní. Kolem čtvrté jsem dostal odvahu si zapálit cigaretu. Kolem půl páté jsem si dal malé pivo a kolem páté večer jsem se konečně začal zajímat o to, zda není nejvyšší čas na snídani. Tu jsem pořešil kolem šesté. Následovalo setkání s novomanželi Lísalovými, Turbem a potom zpět za Frantem, Evou a Sandrou. Byly to náročné a krásné dny. Dnešní probuzení s OLE mi ale připomělo, že je čas vrátit se za mým přítelem. Už se moc těším Maroshku!

Celý článek Pátek, 16. července 2010, 10:03, Komentáře (2)
Publikováno v BLOG

Ztraceno v překladu

Ono se řekne být doma, ale v těchto vedrech to není nic příjemného. Ráno jsem tak zapnul pračku, kterou připravil miláček, setřel konečně tu podlahu, připravil si věci na cestování, rezervoval si lístek a pečlivě si každý z těchto úkonů odškrtnul z lístečku. Maroshovi jsem se stavil pro propolisovou tikturu na kloktání, Hance vypálil CD s fotkama ze svatby a v Domu Bytové Kultury (pokaždé mě název DBK fascinuje stejně) jsem se i najedl. Novou práci se mám brzy začít učit, protože nastupuju k prvnímu srpnu. Odjížděl jsem z Florence ve tři hodiny odpoledne, protože jsem si neomylně opět zarezervoval lístek na trasu Praha-Brno s mezizastávkou v Jihlavě, který jede o pár minut déle. Nijak výrazně mi to ovšem nevadilo, protože mi zbývalo nejen upravit fotky z Chorvatska, ale taky dočíst knížku Jana Folného. Ne že by mi pasáž o jeho rozchodu s boyfriendem zrovna zvedla náladu. S autorem knihy máme v plánu zajít na pivo. Bude to asi podivný a zároveň dobrý si pokecat s někým, jehož hodně osobní knížku jste přečetli a samozřejmě se na to těším. Taky ale chápu Seamusův strach ze vztahu s bisexuálem. Taky jsem se kdysi zařekl, že s bisexuály chodit nikdy nechci. V poslední době jsem se usadil a zkonzervatěl. A teď když jsem po všech těch přiteplených pokusech o vztah svůj první skutečný vztah našel zjišťuju, že jsem daleko víc introvertní, než jsem si kdy myslel. Žil jsem v jakési rovnováze asi hlavně díky chvílím, kdy jsem promítal a chtě nechtě jsem musel opustit svou temnou noru na Merhautce. Co tím chci říct? To kdybych sakra věděl!!!

Každopádně dva dny bez Maroshe, které mi můj přítel naordinoval asi využiju k přemýšlení. Mám v plánu nejen potkat spoustu kammarádů a užít si trochu nočního života v nějakém klubu (určitě ne gay!), ale i přemýšlet. A právě v tuto chvíli vjíždí nás autobus do Brna. Do města, kde jsem plánoval prožít celý život a umřít. Stačilo pár měsíců a někde již ani "své" město nepoznávám. Nedokážu si představit, že bych se sem měl vrátit. Jenže já si nedokážu představit ani to, že bych měl zůstat v Praze sám bez Maroshe. Možná i proto jsem knížku po rozchodu Honzy a Seamuse zase zavřel. Rozhodně ji na cestě zpět dočtu, ale prostě mě to rozesmutnilo. Jsem přecitlivělá buzna, kterou často rozpláče i stupidní romantický film. Ano, přiznávám, já jsem plakal u Armagedonu i u vypjatých dílů Ordinace v růžové zahradě. Někdy je to otravné i mě samotnému. Možná proto se většinu svého života stylizuju do rádobyintelektuálního tvrďáka. Ale co si budeme nalhávat. Jediným koho se vám podaří přesvědčit o tom, že nejste takoví jací ve skutečnosti jste, jste vy sami. A maskovat svoji nejistotu arogancí se přímo samo nabízí…

Zítra vám napíšu o tom, jak jsem místo přemýšlení kalil. A že jsem kalil opravdu důkladně!

Celý článek Čtvrtek, 15. července 2010, 16:42, Komentáře (1)
Publikováno v BLOG

Chcete získat Apple Ipod touch ZDARMA?

Hledání práce je pozastaveno. Vypadá to, že sice nebudu mít kancelář u Staromáku v reklamní agentuře (před kterou mě postupně varovali dva lidi), ale možná se ze mě stane pisálek. No proč ne, ostatně dnes jsem našel ve svém mailu na MySpace (ještě stále jsem to nezrušil) dotaz, zda bych nemohl pisateli zaslat Na radaru Země 2, že si to četl v diskmagu a chybí mu pár kapitol. Tomu teda říkám pamatovák (původní verze na disku má datum vzniku prosinec 2000).

Apple chystá skvělou akci pro studenty a učitele. Vypadá to, že už od zítřka! Když si koupíte Apple, dostanete k němu Ipod touch 8 GB zdarma. Návod je jednoduchý:

1/ Připoj se k nám na Facebooku na www.facebook.com/chcitakemac a pozvi 10 přátel do svého týmu. Získáš unikátní kód
2/ Kup si MacBook nebo MacBook Pro 13" u našich partnerů
3/ Nahlaš svůj unikátní kód z aplikace a získáš iPod touch 8GB zdarma

Více informací na http://www.chcitakemac.cz/
Nabídka platí pro studenty od 17 let a učitele do 7.9.2010 (nezapomeňte si vzít ISIC nebo ITIC).

A co jinak? Vedro je takové, že člověk šilhá po propiskách, které by si mohl strčit do nosu a pak praštit hlavou do stolu. No jo, vždy jsem byl fandou amatérského provedení lobotomie, příjde mi to takové krásně české – umět improvizovat. Každopádně dnes mám v plánu odjet do Brna. Zítra tam musím řešit stejně pracák, takže bych se tam mohl dnes setkat s pár známýma, zajít na pivko a večer třeba do klubu. Marosh se mě evidentně chce zbavit, už mi navrhoval, ať dojedu zpět až v pátek. Kdybych byl podezíravý, myslel bych si, že potřebuje byt na zálety. Ale v tom horku po posledních dnech, kdy jsme zvýšili sexuální aktivitu na maximum pochybuju o tom, že by potřeboval byt k těmto účelům. Spíš by si rád odpočinul a užil si samoty.

Ale ne každý den je posvícení. Já se třeba taky ještě nedostal k tomu, abych doupravil fotky z Chorvatska. Není kdy. Rána trávím lehkou prací, poté se snažím uklízet, vyřizovat papírování, nakupovat a sotva mi včera zbyl čas, abych zašel za Robinem a Pepíkem. Díky této návštěvě jsem viděl část pilotního dílu Knight Rider – legenda se vrací. Není divu, že seriál byl po jedné sezóně ukončen. V debilitě dialogů totiž předehnal všechny české seriály, včetně legendárních Kameňáků. Na malé cameo Davida Hasselhoffa jsem neměl chuť čekat. V tom seriálu nechybělo nic. Debilní dialogy, lesbická policejní vyšetřovatelka, klukovsky rošťácký playboy, ze kterého se vyklubal nový řidič auta, dcera která nemluví s otcem vědcem, který naštěstí používá i v soukromém životě dvojníka a samozřejmě auto, které rozdává psychologické rady do života. Na pár dní si dám zase od TV pokoj…

Celý článek Středa, 14. července 2010, 8:49, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG

„Sorry“ reklama

Celý článek Úterý, 13. července 2010, 16:11, Komentáře (0)
Publikováno v BLOG