Anglie a … je takový malý pohled na pár věcí, které se mi v Anglii líbily, nelíbily nebo jsem jimi byl lehce fascinován…

Ženy
Nejsem rozhodně někdo, kdo si dělá nárok na to umět posuzovat krásu žen, nicméně zdejší kousky jsou zpravidla příliš tlusté, a jen občas Pánbůh nadělil k těmto barokním tvarům místních žen i nějaký pěkný obličej. Co je asi nejtragičtější je fakt, že se tyto ženy často chovají jako některé s bujnějšími tvary u nás. Své uznání jistě zaslouží to, že se dokáží narvat do elastických triček, nicméně tuk, který se díky gravitaci a zákonům o tlaku snaží z takového oblečení prchnout na všechny strany, je značně neestetický. Za vrchol ovšem považuji být nucen se třeba v čajovně dívat na to, jak dívčina podobných tvarů s krátkým trikem vystavuje svoji holou přetékající vanu. Spolupracovníci byli naprosto v transu, když do restaurace došla normální pěkná holka, jakých potkávám denně v brněnských ulicích desítky či stovky. Několikrát jsem byl též svědkem pohybující se masy tuku, kterou jsem zprvu považoval za velrybu, která se nějakým omylem zatoulala do místního jezera. Ty rozměry byly opravdu neskutečné a spotřeba látky na kalhotky pro danou osobu jistě směle konkurovala spotřebě látky na závěsy do menšího pokoje.
Češi, važte si svých dívek, nejdrastičtější obrázky v souvislosti s mojí cestou do Anglie jsou spjaty právě s místními ženami.

Auta
Auta v Anglii jezdí většinou poměrně nová, protože jsou v přepočtu téměř stejně drahá jako u nás, nicméně reálná kupní síla je zde při minimální mzdě 4,5 libry za hodinu (asi 210 Kč před zdaněním = +/- 170 Kč po zdanění) o dost větší jak u nás. Když už na silnici uvidíte nějaké to starší vozítko, bude to s největší pravděpodobností veterán, který je v lepším technickém stavu jak deset let stará Felicie. Apropo, Škoda zde není neznámou značkou. Zdejší silnice běžně brázdí Fábie i Oktávie. Co může trošku zarazit návštěvníky Anglie je fakt, že automobilka Opel se zde jmenuje Vauxhall, oko pak poměrně často mohou potěšit sportovní vozítka MG, různého stáří, které jsou sexy. Notoricky známý fakt, že v Anglii se jezdí vlevo jistě nikoho nepřekvapí, nicméně stejně vám nějaký čas ve městech a na křižovatkách potrvá, než se naučíte dívat se doleva a neskákat rovnou pod kola aut (stalo se mi párkrát a připadal jsem si jako ostřílený sebevrah). Stejně tak budete stále znova a znova žasnout nad faktem, že žena za volantem si lakuje nechty, má zavřené oči, nebo že řídí sotva osmiletý kluk, v horším případě pes. Mozku nějaký čas trvá, než si zvykne na fakt, že nejen auta jsou vlevo, ale i volanty.

Jídlo
Pokud se nepletu, tak jsem nikdy neviděl žádnou příručku o Anglii, která by vyzvedávala kvality zdejší kuchyně. Po ochutnání hrášku bez chuti a mrkve s chutí slabou, ale velmi exotickou, se zas tak moc nedivím. Jedno jídlo v restauracích stojí zpravidla tolik, kolik si zde vydělá člověk prací za 2 – 3 hodiny, tedy je řádově dražší než jídlo ze supermarketu. Extrémem byla příprava jídla pro dva lidi za 80 pencí v domácích podmínkách (vajíčková omeleta s párky), za dvanáct liber se tu dá pořídit nákup na 4-5 dní pro tři lidi včetně čokoládových minityčinek. Hodně se vyplatí množstevní slevy a dočasné akce, kdy vás jídlo může vyjít opravdu na zlomkovou cenu a které se absolutně nedají srovnávat s podobnými akcemi v českých supermarketech, kde je zpravidla megamonstrózními písmeny zvýrazněné, že plechovka fazolí zlevnila o korunu dvacet. V Anglii se třeba dal koupit poškozený (ohnutá plechovka) papírový multipack se třemi plechovkami fazolí místo čtyř za 29 pencí, tedy necelých 5 Kč za plechovku, což si dovolím tvrdit, že v našich supermarketech nenajdete. Zkrátka se zde vyplatí myslet, prohlížet a využívat množstevních slev. Co se týká sladkých jídel, lze snad říct, že Angličané neznají míru a množství cukru ve sladkých pokrmech by mělo normálnímu člověku stačit k tomu, aby si během jednoho dvou jídel znechutil sladké na celý život.