V době kdy tohle píšu, je zhruba půl desáté a tady v O2 aréně (Londýn) to nevypadá o moc klidněji, než dopoledne. Za chvíli se ale vrátím na hotel, protože zítra bych rád vstal o něco dřív a buď si užil ranní Londýn nebo Campus Párty.

Odpoledne totiž zamířím za kamarádkou, která tu pracuje a mimochodem bloguje o vaření a (i zdravém) pečení – Too Much Baking. Ale zpátky k úterý. Povedlo se mi vzbudit se v sedm, jenže jsem znovu usnul. Projevil se zřejmě spánkový deficit z autobusu, byť jsem spal zhruba stejně jako obvykle doma (jen tu mám krapet pohodlnější postel). Upravil jsem pár fotek, dopsal blog, u kterého jsem v pondělí usnul a vypravil se na místo činu. Hotel ve kterém bydlím je naštěstí tři stanice s jedním přestupem, takže to zabere i s pětiminutovou chůzí asi tak 20 minut. Byl to první regulérní den akce. Nafotil jsem pár zajímavostí (průběžně doplňovaná fotogalerie na FB) a dal si rande s kolegou Jiřím Hoškem, který je zde v Londýně zpravodajem Českého rozhlasu Radiožurnál (pro který dělám společně s kolegou editora sociálních sítí, kdyby to někdo nevěděl).

Ani nevím, zda jsem s ním strávil dvě nebo tři hodiny, ale bylo to myslím přínosné pro oba. Provedl jsem jej společně se Štefanem po areálu a on si během toho udělal reportáž. Mezi to nejzajímavější co jsem v úterý viděl, patřilo rozhodně vystoupení Antonia Victora Garcia-Serrana, který ukazoval 360° panoramatické video. Představte si něco jako Google Street View, ale s videem. Nebo víte co? Vykašlete se na představování. Prostě klikněte sem! Možná jsem jen lama, ale dosud jsem něco podobného neviděl. Kromě toho se na akci objevilo pár tuningů počítačových beden a halou létala řiditelná vzducholoď s nalepeným displejem z LED pásků. Taky jsem zahlédl robotickou ruku, kterou ovládala ruka lidská, respektive postroj, který se na ni navlékal. Co se týká české výpravy, tak jsem slyšel jen to, že když se povedlo český tým přihlásit do hackatonu, tak to dopadlo tak, že nikdo nedorazil. Pokud je to pravda, tak nechci nikomu sahat do svědomí… …ale vlastně ano, CHCI! Proboha, když už se někam přihlásíte, tak se tam zkuste zastavit, vždyť je to trapné!

Poté co kolega Hošek odešel zpět domů (a získal další námět na reportáž, kterou jistě někdy budete moci slyšet na Radiožurnálu buď v rámci Zápisníku zahraničních zpravodajů nebo prostě ve vysílání), jsem si řekl, že je čas vydat se taky někam jinam, než jen do O2 arény nebo hotelu. Kolega mi poradil Westfield, druhé největší nákupní centrum v Evropě (alespoň v době otevření roku 2008). Zajel jsem si tam, abych si vzpomněl, že jsem zde již vlastně byl :). Povedlo se mi příliš neztratit (pravda, chvíli jsem správné podlaží i metro hledal) a koupil jsem si alespoň tričko a balík ponožek v Marks & Spencer, aby se neřeklo. Pak jsem si řekl, že když nemám plány, tak zkusím jet nazdařbůh metrem. Na Canada Water je malé jezírko, ale jinak nic moc (snad až na fakt, že tu navrhla autobusovou zastávku Eva Jiřičná a podle cedule, se v jezírku od roku 1993 utopilo 5 lidí). Pak jsem se koukl k London Bridge, nicméně tou dobou již sluníčko ztrácelo sílu a kdoví, zda z těch pár fotek vůbec něco bude.

Díky tomuto výletu a skoro dvěma hodinám, kdy jsem si neotevřel Twitter, jsem tak přišel o možnost si vystát frontu a získat volné vstupenky na Elysium (ale tak do kina můžu zajít i v Praze). Taky jsem si uvědomil, že moje snídaně byla čokoládová tyčinka Mila, oběd taktéž a po osmé jsem najednou dostal pocit, že mám hlad. Vyřešil to šest palců dlouhý Mango chicken sendvič v Subwayi. Dnes se pokusím jíst jako člověk slibuji. Z O2 jsem vyrazil na hotel po desáté (strašná schizofrenie, protože čistě technicky odsud teprve vypadnu, ale nechci tím své čtenáře příliš zatěžovat a mást). Upravím pár nejlepších fotek a z textového editoru Notepad, kde většina mých zápisků vzniká offline (i v případě, když jsem online) na pokoji překlopím text na blog, dám si sprchu a půjdu spát. Ale teď se na druhé straně haly rozjíždí nějaký koncert, tak kdoví, zda odsud opravdu vypadnu…

Hvězdné datum 4920130023 – dodatek: Tak samozřejmě, že mi trvalo vypadnout asi hodinu. Zdržel jsem se u psaní pohledů (ANO, PAPÍROVÝCH, znáte?) a zaujalo i hudební vystoupení Red House Glory. Pohled míří za Jukim, AdaMMem (Laďkou a Dorou) a rodiči. Mimochodem jsem zapomněl zmínit ranní historku s presskartami. První den jsem nebyl na seznamu, pak jsem dostal čistou, pak mi udělali s jménem a včera ráno jsem dostal další s jménem a pak ještě s jménem se špatnou diakritikou. Aktuálně tak vlastním již tři presskarty na své jméno (tu čistou jsem vracel). Čárový kód není na žádné z nich. Ale to nevadí, protože tak odpadá jeho skenování a procházím kontroly rychleji. Pokud někoho napadá, že bych mu některou mohl přenechat, rovnou říkám ne, protože bych se nerad nechal z této akce vyhodit. Zatím jsem se totiž nestačil nudit. Co vy?

P.S. Spát jsem šel ve dvě…