Naše cesta na Moravu začala odpoledne v pátek. Cesta byla docela příjemná až do 88. kilometru, kde hned za elektronickou cedulí, která oznamovala nehodu na 93. kilometru a 2 km kolonu začínala ona kolona. Zásadní poznatek pátečního dne tak činí: 93-2=88, aneb ať žijí informační dálniční systémy. Popojížděním v koloně jsme strávili asi tak něco přes půl hodinky. Marosh si během ní dokonce musel odskočit, takže zatímco jsem konvertoval ke křesťanství a modlil se za to, aby mě nesmetlo v odstavném pruhu v autě na místě spolujezdce jiné auto, on zmizel pod dálnicí v lesíku v sytě růžovém tričku s krátkým rukávem. Naštěstí se vrátil brzo s blaženým úsměvem na tváři a my jsme mohli hlemýždím tempem pokračovat. Za páteční odpolední zážitek tak děkujeme kamionu, který rozšířil kousek za 93. kilometrem na Brno krajnici více do lesa a jehož vyprošťování zúžilo dálnici na jeden pruh. Vysvětlí mi už někdy někdo, proč v naší republice stát strpí tolik kamionové dopravy a proč náklady raději neputují po železnici? Jo aha, pořád je to u nás levnější. No tak buď omezíme kamiony nebo přistavíme další pruhy, ne? U McDonaldu na 134. kilometru dálnice jsme se nadlábli a prohodili. Těsně před Brnem se mě Marosh zeptal, zda má sklidit GPS, což jsem přešel povýšeneckým gestem a pohledem. "Samozřejmě, že ji můžeš vypnout, bydlel jsem tu osm let a vyznám se tady dobře.", odpověděl jsem s mým typickým pokrčením očí v místech nad kořenem nosu a při první příležitosti jsem místo na Brno centrum odbočil na Olomouc, Bratislava. Marosh se na mě poprávu kouknul jako na debila a znovu mi zapnul GPS, díky které jsme se docela rychle vymotali :). Dojeli jsme na Merhautku, nakonec jsme se shodli na parkovacím místě a odjeli jsme směr Juskovic rodinka. Nevzal jsem si batoh, protože na co, že? Před bytem Juskovic mi to došlo. Zyrtec! Návštěvu jsem tak trávil posmrkávajíc a to přesto, že jsem dostal Zyrtec v kapkách, který zbyl po Anit. Jedlo se a pilo a bylo to super, Evičce jsem ukázal Quakelive, tak snad si ji brzo budu moci zastřelit :). Zpět jsme cestovali v nákladním prostoru dodávky bez oken. Docela příjemná změna, přestože náš řidič sejčkoval, že nás chytnou policajti a jedni se mu pak nalepili na zadek. Každopádně díky za odvoz!

V sobotu jsme vstali docela rozlámaní. Předal jsem zpět 4 kopyta a dvě bedny ponožek, s tím, že jedno kopyto moji práci nepřežilo (skončilo na dva větší kusy a prach, neb bylo ze sádry). Nasnídali jsme se a vyrazili směr Znojmo, kde jsme se potkali s Pavluchou a Vojtíškem. Hotel Dukla je silně socialisticky laděný hotel, kde to je tak trošku peklo s cenou 1300 Kč za dvojlůžkový pokoj na noc. Někam asi krize hotelnictví ještě úplně nedorazila, protože za bydlení v hotelu z paneláku to je lehce nadsazená suma. Uvítal nás nápis na dveřích, že návštěvy u důchodců je třeba hlásit na recepci. Vida, mimo hotelu se tu z toho stává i seniorský domov! Po minulé zkušenosti jsme měli na výběr, kam na oběd. První možností byla přímo pekelná pizzerie vedle hotelu a druhou méně zlou (nikoliv však dobrou) volbou byla hotelová restaurace. Nečekali jsme to, ale ono se to tam od minula snad ještě zhoršilo! První věc, která mě doslova fascinovala byl prosklený chladící box s dorty, který asi znáte z mnoha restaurací. Tento oplýval tou zvlášností, že přes něj byl obmotán řetěz s visacím zámkem. Hledali jsme místo pro osm lidí, ale u dvou takto velkých stolů bylo plno a tak jsme si sedli ke stolu se šesti místy a přicházejícího číšnika v pantoflích jsme se zeptali, zda by nebylo místo pro osm. "To asi máte problém.", byla věta, kterou bych v hotelu tak úplně nečekal, ale člověk se s podobným přístupem smíří, když mu kručí v žaludku. Bohužel, chtělo by se povzdechnout. Objednali jsme si kuřecí s houbovou omáčkou a opékanými brambory. Nejlepší byly brambory. Houbová omáčka byla v základu z vývaru s přidanými žampióny a chutnala spíš jako vývar a těžko by v ní člověk našel chuť hub. Maso bylo naprosto katastrofálně přesolené. A cestou se jedno jídlo ze čtyř cituji: "V kuchyni popletlo" (asi mělo nožičky) a ke stolu tak došlo o něco později, zatímco u vedlejšího stolu naopak jedno jídlo šlo dřív. Platit jsme museli u baru, protože zatímco vedlejší stůl (který objednával později) měl již zaplaceno, k nám se číšník nedostal ani k tomu, aby odnesl talíře. Inu ve Znojmě mají tak trochu skanzen socialismu. Doporučuji všem!

No jinak celkový souhrn za sobotu je 37 vzorků vín a sektů. V neděli ráno jsme vyrazili zpět ze Znojma do Zbýšova, ale jeli jsme okolo Dukovan a tam se Marosh chtěl podívat, takže jsme prošli místním informačním centrem (já už minimálně počtvrté) a teprve potom se zastavili u rodičů na oběd. Rodičům jsem pomohl s opravou zvuku na ČT1, u Evy a Jirky jsem rozjel wifi router a taky spolu s Maroshem nakonfigurovali univerzální dálkový ovladač (samozřejmě díky internetu – rada pro všechny non-IT lidi. K vyhledávání slouží nejen seznam.cz, ale taky google.com). Večer jsme dojeli do Brna, dali si sprchu a koukali na Superstar.

K té mám několik poznámek. Zatímco Monika Stará byla zprcaná, že ji nezazpívala procítěně jako Sinead, Chodúra Habera pochválil, že ji nezpíval jako Tyler. Co si o tom myslet? A co na to Jan Tleskač? Předně musím říct, že to bylo hodně zvláštní kolo. Nikdy bych nečekal, že Dominika Stará to zazpívá lépe než Bendig (byť solidní) a oba převálcuje Šmajda, který jediný se mohl rovnat s Chodúrem. Ne, nebral jsem žádné drogy před přenosem. Fakt jsem to takto slyšel. Co mě opravdu štve je ovšem přístup poroty, která stále protěžuje a chválí Bena a Moniku Bagárovou, ačkoliv předvádí značně podprůměrná vystoupení. Pravda, včera první tři soutěžící včetně Denise byli značně tragičtí. Vyhazovat je stále z koho. Bagárová, Ben, Denis, to jsou adepti na černého Petra. VYHODIT LZE JEN JEDNOHO (bohužel)…