V pátek mi spadly od AdaMMa čtyři lístky na výstavu ve Veletržním paláci. Vzal jsem sebou Robina a druhý volný lístek jsem poslal Pepíkovi. Zase tak moc o designu to nebylo, výstava byla vcelku chudá a kdybych za ni zaplatil 250 Kč, asi bych byl docela zpruzený. Jediné co stálo za kouknutí byla nadupaná auta. Například matně žluté Lamborghini, minivrtulníky nebo KTM terénní vozítko. Ve srovnání s Designblokem byla výstava ve Veletržním paláci opravdu příliš chudým příbuzným. Krize je krize a ani slevy 500 000Kč na šesti milionové vozítka asi moc úspěchů slavit nebudou. Ani bych se nedivil, kdyby tato výstava byla letos poslední.

Sobotní vstávání přišlo o něco dřív, než obvykle. Vstal jsem v 8:15 a před devátou jsem vyrazil směr Florenc. Kolem dvanácté jsem byl v autobuse trochu zmatený, protože místo Brna jsme byli pořád na D1 a navíc se mi zdálo, že cesta utekla strašně rychle. Po chvíli mi došlo, že v autobuse jdou hodiny o hodinu napřed. Do upravování fotek z páteční výstavy se mi ale moc nechtělo. Možná jsem si byl vědom ne příliš velké kvality, možná se mi nechtělo nic dělat, ale nakonec jsem se do toho zakousl. Sice jsem polovinu fotek smazal, ale mám pocit, že kdybych to smazal celé, tak se nic nestane. Bohužel tam bylo příliš mnoho různě barevných světelných zdrojů, k tomu se přimíchal i můj externí blesk a všechny fotky tak působí hodně divně. Po příjezdu jsem se chtěl otočit v Sunakashi, ale i přes otevírací dobu na dveřích měli zavřeno. V sobotu se nepracuje ani v kavárně Moniky u České televize, takže jsem poprvé od doby co se změnil provozovatel Alfa kavárny zamířil právě tam.

Cestou domů jsem četl posledních pár desítek stránek Bournova odkazu a při cestě od zastávky domů jsem si všiml nového chodníku, který od mšstského úřadu stoupal až k mostu u našeho baráku. Byla to příjemná změna nechodit po starých, mnohdy se pohybujících dlaždicích, které v době děšťů často skrývaly mokré a špinavé kaluže vody a teprve při vkročení na ně odhalily svá tajemství gejzírem břečky, která vás nahodila až ke kolenům. Měl jsem pocit jako vždy když jsem se tu ukázal podivné prázdnoty. Cizinec ve vlastním městě. Od brány mě pozdravil náš pes a já si musel připustit, že je mi sice Zbýšov cizí, ale do tohoto domku se vracím rád. Máma udělala bramborové placky, které jsem vzal jako příjemný bonus mojí návštěvy. Správné bramborové placky se dělají na litině nebo přímo plotýnce sporáku a s povidlím jsou prostě skvělé a přesně takové placky jsem jedl.

Nevěděl jak je to možné, ale byl evidentně nervózní, když měl některé tváře vidět po patnácti letech. Před vstupem do sálu, kde se konal sraz základní školy po 15ti letech si proto venku zapálil. V přicházející postavě poznal jednu ze svých spolužaček. prohodili spolu pár konverzačních vět a napětí z něj pomalu opadalo. Při vstupu do místnosti musel uznat, že většina jeho spolužaček vyrostla do krásy nebo alespoň velmi dobře věděly, jak zamaskovat případné chyby. Zub času zapracoval hlavně na jeho spolužácích. Většinu z nich si pamatoval jako velmi štíhlé a vlasaté kluky. Mnoho z nich ale zmužnělo, měli až nepřirozeně velká ramena, takto si je nepamatoval. A on? On byl vždy ten obézní kluk, co nevyšplhal o tyči ani metr. Ale dnes situace vypadala trošku jinak. Jak záhy zjistil, ani léta neumazala nic z jeho šaškování a brzo se přistihnul, že stejně jako dřív baví osazenstvo stolu nebo alespoň tu část, ke které dolehl jeho vykřičený hlas. Hlasitost v sále byla vysoká a místní country klub zaplněný. O půlnoci se ale obsluha rozhodla zavřít (byť ne každému se chtělo domů). Nakonec ještě s jedním spolužákem zamířili do zdejšího nonstopu U pavouka. Ostatní, kteří se tam chtěli vydat už dřív, tam ale nebyli. Něco před třetí v noci dorazil domů, pustil si TV a o dvě hodiny později se probudil v křesle. Rozespale se přesunul do postele a spokojeně usnul.