V pondělí jsme vstávali až kolem půl desáté, což bylo o poznání později, než dnes, kdy jsme se z postele dostali dřív, než vyšlo sluníčko, kolem sedmé ranní. Ráno jsme si skočili ke kadeřnici Lence, poté jsme si dali oběd v Červené cibuli a já vrátil videokameru Enimenovi. Koupil jsem vitamíny za několik stovek a přidal jsem Ginko, aby mi trochu rozjitřilo myšlení. Probral jsem spoustu fotek od roku 2001 do současnosti a pár špeků jsem dal do alba na Facebooku. Večer se stavil Jim, takže jsme si anglicky pokecali o všem možném a potom byla ze Superstar odejita přesně podle plánu Dominika Stará. Myslím, že se rozloučila velmi pěkně, pomohl jí k tomu i pěkný komentář Pavla Habery, který ji veřejně poděkoval a zmínil historku z natáčení písničky. Po jedenácté večer se ozval Buchťák s tím, že dnes by bylo fajn zajít na jednu schůzku. Nerad bych to zakřiknul, ale vypadá to, že moje hledání práce se pomalu blíží ke konci.

Pravda, stále mi zbývá spousta věcí, které je potřeba udělat. Mimo projekčního DVD na narozeniny to je například výroba cukroví, protože minimálně jeden druh bych ještě rád udělal. Taky nás čeká už ve čtvrtek 3D verze Avatara ve čtvrtek (to mi miláček dal jako dárek ke svátku) a pak samozřejmě oslava. Mimo dárku pro Maroshe jsem ještě nijak neřešil Vánoce. Teda s bráchou jsme se domluvili, že nemá smysl si dávat peníze nebo tak nějak a zrovna nejsme finančně ve formě, takže to ani nebudeme řešit. Otázka je, co koupit našim. Každoroční rébus. Každoroční nevyřešená hádanka. Když se zeptáte, dostanete obvykle odpověď: "Nic nekupujte"… Víme, že by se jim hodilo nové světlo do chodby. Jenže naši mají zcela odlišný vkus, dá-li se to tak nazvat. Nemám odvahu se někomu trfovat do toho, jak si zařídit byt. Nakonec to zase skončí u kosmetiky.

Na Facebooku vznikla skupina "Jandová ať si TECHNO nebere do huby!!!!!", inspirovaná jejím "filozofickým zamyšlením", že rock je pravá muzika. Že si najde fanoušky i mezi mými známými jsem moc nečekal. Škoda. Přidáním se do takové skupiny mi příjde solidně dětinské. Stejně jako skupiny typu "Nenávidíme Ukrajince" a podobně. V čem vězí potřeba Čechů se neustále vůči něčemu vymezovat? Neříkám, že jsem to nikdy nedělal (dělám to často třeba v případě pana Paroubka), ale přece jen mám na mysli slova Johna Lennona. Make love, not war. Přestaňme už říkat, že nesnášíme toho, toho nebo toho (s čestnou vyjímkou ve formě vyholených debilů, co řvou po ulicích "Nice než národ" a koule mají maximálně na to, aby podpálili byt rodině s malým dítětem a málem jej upálili).