jak si stroje postačí bez člověka, díky a omluvy,

Jsem doma. Možná žiju a vrátil jsem se ze Šumavy. Možná jsem tam umřel, v tom případě je tohle historicky poslední zípis do tohoto blogu. Pokud přeci jen žiju a neskončil jsem například v nemocnici, je velká šance, že tu ve středu bude on-line zápis. Všechna tato slova jsou totiž jen ozvěna minulosti. Je to morbidní, připomíná mi to jednu povídku (mám dojem, že autorem byl Ray Bradbury), ve které pracovala celá domácnost sama bez pomocné ruky člověka. Připravovala jídlo, luxovala, ničila odpad… Až na konci povídky čtenář poznal, že je už několik let po nukleární katastrofě a dokonalá domácnost žije dál i bez člověka, který vyhynul. Technika zkrátka kráčí mílovými kroky. Původně jsem tento zápis chtěl koncipovat jako ódu na techniku, ale udělám přesně opačnou věc.

V téhle době poločasu, kdy tu jsem napůl přítomný, napůl nikoliv, je možná čas, abych se zastavil, trošičku zrekapituloval život a zjistil, že strašně málo děkuju lidem kolem sebe. Zní to tak strašně sentimentálně… Ale rád bych poděkoval všem lidem okolo mě za to, že tu jsou. Za to, že mě akceptují i v té podobě, v jaké se prezentuji. Za to že to se mnou vydrží, protože často musím být na zabití. Děkuju rodičům že mě mají rádi, děkuju svým kamarádům a přátelům, děkuju i Arturovi za to, že můžu teď děkovat. Občas mě chytne taková nálada a já se bojím, že nebudu mít čas poděkovat. Proto děkuju jednou ročně. Bylo by fajn, kdybych to zvládal průběžně a na místě, ale mám na toto hroznou povahu. Stejně jako mi dělá nepřekonatelné problémy se omluvit. Vím o tom, že mám spoustu škaredých vlastností. Dnes se mi o tom mluví líp, protože tu vlastně nejsem…