oáza klidu existuje i ve slovech, bloguje nebloguje, wild to be born…

Je mi jasné, že včerejší výpadek BLOGUJE.CZ bude číslem jedna na 50ti procentech blogů… Proto tu o něm asi moc informací nenajdete. Každopádně jsem si uvědomil, že mě občas někdo čte (během dne se mi ozvalo asi 10 lidí, co že prý je s blogem). DÍKY za zájem. :) Taky jsem si při rozhovoru po ICQ s jedním známým uvědomil, jak moc velké nároky nyní mám na svůj foták. Nic jiného než plně manuální SLR zrcadlovku bych do ruky nechtěl, takže doufám, že se mému miláčkovi nic zlého nestane. Ale kamarád kterého jsem potkal v úterý, si koupil stařičkou Praktiku. Držel jsem ji v ruce jen 2 minuty, ale skoro mám nutkání si pořídit něco na film. Možná někdy časem. Teď mám dost jiných věcí na placení ;).

Včera jsem se narozdíl od poloviny světa na www.bloguje.cz dostal. Takže jsem si v klidu mohl pročítat různé blogy, třeba Noční úvahy od Didactylos. Tedy. Za prvé přísahám, že opravdu celý život nemám rád dějepis. Nemám rád historické filmy. Knížky. A přitom celý ten blog je hlavně o minulosti. Je psán opravdu velmi kultivovaně. Podotýkám, že dotyčnou osobu tak trochu znám osobně. Každopádně jí musím vyseknout obrovskou poklonu, má můj obdiv a respekt. Jeden můj přítel říká, že někteří lidé jsou prostě o level výš. Možná to je ten případ. Znáte ten pocit, kdy je vám z nějaké osoby dobře? Jen proto, že existuje a proto jak myslí, pro svoje charisma, pro svoje řešení problému, pro svou otevřenost, pro to jakým způsobem dýchá vzduch… Myslím, že narozdíl od zápisků mého života v tom jejím blogu naleznete moudrost, tajemství, vůni dálek i času, najdete tam věci, které se jinak hledají jen obtížně. Přiznávám, že nepatřím k zcela pravidelným čitatelům tohoto blogu, ale pokaždé když jsem na tyto stránky zamířil a ponořil se do nich, vracel jsem se zpět do života klidný a spokojený. Myslím, že jako diplomatka by byla Didactylos skvělá. Oprava: „I jako diplomatka by byla skvělá…“

A včerejší den? Hukot a rachot. Nejdříve káva a několik ginů s tonikem s kavičkovým přítelem, později jsem se nechal zlákat do Rockin café. JAJ. Byla to trošku divoká zábava. Střídavě jsem vyjížděl po Marjánce a po jednom známém od kamaráda :). Nejlepší ale byl konec. Na Veveří jsme se pokusili si s Marjánkou zatančit, pak jsme na sebe štěkali, zhovárali sa pseudoslovenčinou a kdybych nebyl tak opilý (včera) tak bych si možná pamatoval i víc.