holt jednou si dole jednou nahoře. teoreticky bych tak nejvíc času měl trávit uprostřed. asi žiju digitální život.

Buď jsem dole nebo nahoře, nic mezitím. To odpovídá digitálnímu způsobu života, žádný čistý analogový přechod. Jen sestupná a vzestupná hrana. Po nějakém období, kdy jsem byl nervózní, nevrlý a pesimistický, nadešla chvíle vzestupu. No zkrátka jsem včerejšek strávil testováním mého nového (samozřejmě že digitálního) přítele – E20. Někteří se na mě dívají divně, když přiznávám, že můj foťák má větší cenu než moje auto – Škoda Favorit z 1992. Mají na to právo, ale já si splnil sen. S úvěrem na krku a v bytě bez nábytku jsem teď štastný. Dělám to, co cítím že dělat chci a to je víc, než někteří z lidí zkusí jednou za život. Otázkou času ovšem je, kdy mě generátor náhodných impulsů donutí padnout k zemi a kdy se opět objeví moje sestupná hrana.

Na radu známých se budu krotit v přebírání jiných zpráv, faktem je že blog nemá být shrnutí posledních zpráv za 24 hodin ani citace z dalších 5ti blogů. Pak dochází k něčemu, co lze charakterizovat jako žumpu. Stejný hnůj roznesený do deseti deníčků. To není ta pravá cesta a protože méně je někdy více, může být někdy nejlepším řešením mlčet. Zvláště když nemám co říct. Někteří blogeři na to dojdou po dvou dnech, někteří po týdnu. Někteří na to nedojdou. Bohužel.

A tady je něco od mého minulého přítele – Olympus 700 UZ (R.I.P.)