Ráno jsem málem umrznul, neumím chemii a nepoznám

Když jsem šel v pátek do práce a do uší se mi zakousával mráz s větrem, uvědomil jsem si, jaká je ta zima coura. Nemám rád leden-únor. Paní Zima si sice hraje chvílemi na hodnou a slabou bělovlasou stařenku, pak ale zaútočí plnou silou a člověk se nestačí ani divit, kolik má v sobě tahle šťavnatá osmdesátka síly. Všechno co jsem chtěl říct je tohle: „Já už chci sakra jaro…“.

Měl jsem svým zvrhlým způsobem rád fyziku i chemii. Problém chemie však spočíval v tom, že jsem se na základce dostal jen k H2SO4 a dál jsem se nedostal. Tedy samozřejmě že fyzicky jsem byl ve třídě, dělal si zápisky a snažil se vypadat co nejméně nápadně, abych unikl případnému zkoušení, ale jaksi jsem ztratil cit chápat principy chemických postupů. Dnes toho lituju, protože chemie zůstala fascinující. Třeba fakt, že hlad, radost, smutek, vliv drogy nebo láska, jsou jen chemické reakce, které bombardují ten kousek masa podivného vzření, kterému říkáme mozek…

Po svačině jež se skládala z rybího salátu, dvou rohlíků a pytlíku banánů v čokoládě (proč tomu říkají banán v čokoládě, když v pytlíku jsou kuličky želé v čokoládě?), jsem si uvědomil, že jsem tu nezmínil jednu historku z firemního rautu. Na raut nás dovezla kolegyně autem, pak odjela a my se měli dostat zpět na hotel MHD. Problém zněl:“Jak najít zastávku MHD?“ Pominu fakt, že jsem měl zase pravdu, když jsem chtěl jet z hotelu busem, abych věděl kde cestou zpět nastoupit u bowlingu, ale nechal jsem se ukecat na jízdu autem, takže si za to můžu sám. Tři mimopražské existence bloudili Hostivaří, hledali zastávku linky 177, ale všude byla jen 122, co už nejezdila. Nejezdilo vlastně už nic, jen 177 měla ještě poslat 2 autobusy. Všude sníh… Mrzlo, všichni unavení. Ale naštěstí jsme zastávku nakonec našli. Po pěti minutách dojel vytoužený autobus. Dovezl nás zpátky k bowlingovému centru od kterého jsme šli pěšky. Spletli jsme si směr. Takže jsme znovu došli na bus, já jediný nejel načerno (to je paradox) a šli jsme spát.

Jo a v metru jsem potkal pana Skopečka a ještě jednu starší herečku, jejíž jméno neznám, ale skoro vždy hrála semetriky. Měla laskavý úsměv.