aneb sen ze kterého se nemůžete probudit…

všeho s Mírou
První Míra na kterého si pamatuju byl na základce. Byl mi dost nesympatický. Byl totiž pohledný, sportovní typ, holky na něj letěly a navíc se výborně učil. Je s podivem, že teprve dnes při psaní tohoto zápisku si uvědomuju, že to naopak jako syn učitele musel mít doma hodně těžké.

Druhý Míra je kapitola, kterou se pokusím definitivně uzavřít příští středu. Myslím, že ho řeším příliš často. Jde o Ex, kterého stále neopustila odvaha ani po tom všem, aby mi čas od času nenapsal sms typu: „Budu v Brně tehdy a tehdy, zajdeme na kafe.“ Doufám, že po středě se mi už samovolně ozývat nebude. Můj problém s Ex je ten, že se neustále bojím, abych s další známostí nepadl níž a přitom občas zapomenu, že s ním jsem si šáhnul na dno.

Třetí Míra je současný. V lecčems mi připomíná Ex. Ale má i svoje nové, vlastní a neotřepané mouchy. Když mi například někdo řekne, že se v osm ozve, v deset posílám SMS a odpověď nikde, nejsem z toho nadšený. Dále mi připadá vcelku dětinské skákat v mojí přítomnosti ostatnímu osazenstvu gaybaru po klíně (aneb nabízí se otázka: „Když tu nejsem tak je i kouří?“). Pravda je, že v posteli je to zvláštní směs jemnosti a divokosti a navíc drží jeden pravděpodobně nezlomitelný rekord v rychlosti (od rozepnutí mého zipu do nebeských výšin hrubě pod dvě minuty). Což se přiznám, není můj standardní čas, ale jeho ústní práce ve mně skutečně zanechaly dojem. Je sladký, milý, divoký, nespolehlivý a rád „blbne“ s kamarády. Škoda, že má tolik kamarádů. Je silně nelogické být do něj stále zamilovaný a ještě o tom psát do blogu. :)